Na výchozí stanici jsem nastoupil do prázdného trolejbusu. Pohodlně jsem se rozložil a jen tiše pozoroval ulice. Po třech zastávkách byl však již vozík naplněn k prasknutí. Dál jsem se pohodlně usadil, když najednou vedle mě začal taktně kašlat mladý muž. Zřejmě by si rád sedl. Ale já jako dědeček jsem si myslel, že asi… No, no, – začal mě stejně starý pán škádlit slovy – No, hlavně se nebránit a klidně vstát!” – dokončil své varování ostře.

To asi nemyslíš vážně, – namítl jsem nesměle. – Koneckonců… jsem muž v letech. Jestli mi nevěříte, mám tady občanku, už to, že ji nazývám občankou, je důkazem, že jsem ještě z dob… no… jak to bylo… zkrátka už jsem dědeček, a proto mám svá léta a nevstanu.

Muž se dobromyslně usmál. – Vždyť na to máš právo, dědečku, jen jsi zapomněl na jednu věc. Co je to teď? Cože?

Zíral jsem na něj jako tele na nová vrata. – A jaká by měla být? Nic!

Chlapík očividně neztratil chuť se mnou debatovat, ale mladík už na mě zíral a netrpělivě přecházel z jedné nohy na druhou, očividně zdravý a silný – No… no… bože, asi nás dědky opravdu musí mlátit lvem po hlavě, kdykoli vyjdeme na ulici. No, koneckonců, březen, a ne že by to byl březen, ale březen – měsíc úcty k mladým!” A chlapík se znovu usmál svým veselým poloúsměvem.

Nevěřil jsem vlastním uším, že? Měsíc úcty k mladým? Nechápavě jsem na ně zírala. A pomalu se na mě začalo dívat celé osazenstvo stojících důchodců a spokojeně sedících mladíků. Ty nečteš denní tisk, že ne, ty spratku? – usmál se na mě mladík – Kdybys je četl, dozvěděl by ses, že se nakonec parlament po dlouhém dohadování jednomyslně shodl na nařízení, že březen bude měsícem úcty k mladým! A proto, abyste i v dopravních prostředcích vstali a uvolnili místo mladému člověku! Kapitáne, dědo?

No, no, no, od politiků bych čekal všechno, jen ne vyhlášení měsíce respektu k mládeži! Proboha, vždyť říjen byl Měsíc úcty ke stáří, ale že by to byl i březen? Páni, ať si parlament bere, co chce, já ne… – samozřejmě jsem se nechtěla podvolit.

Ale, ale, ale, kolego staříku, myslím, že bys své generaci ostudu neudělal. Vždycky jsme ustoupili a vždycky nás za to prohlásili za blbce, ale mělo to jednu výhodu. Nebyly žádné problémy. A teď, v dnešní době, chcete argumentovat měsícem úcty k mladým? Bože můj, bože můj, kam to naše stará generace dospěla. A vůbec, víte vůbec, jak špatný příklad dáváte svým vzdáleným vnoučatům, když jste drzí a neposloucháte příkazy parlamentu? Vždyť si jen představte, co z těch vašich vnoučat jednou vyroste! – A rozhořčeně nade mnou zamručel.

No, dědečku, dost řečí!” řekl mladík netrpělivě. A přidali se k němu další. Říkali, co je to dnes za nevychované lidi, když nedělají místo mladým. A stará žena se s nimi všemi bude hádat, když nevědí, co je správné a slušné! No, mám skvělou okurku.

Chtěl jsem pokračovat v partyzánské ochraně svého místa, ale můj spoludědek mě laskavě popadl v podpaží a už mě zvedal ze sedačky – Pojď, pojď, dědečku, – a hladil mě po hlavě. – Pamatujte si totiž, že pokud se mladé generaci nebudeme dobře chovat nyní, v tomto jarním období, kdy se jí budeme dobře chovat potom? V příštím světě? Pochopte, kdo vás s úsměvem odveze na geriatrické oddělení, když jen oni mají auto? A kdo tě přijde pohřbít , nepřijdou, to je pravda, to je trochu sprostý příklad, jak se bouřit proti mladým, ale… kdo ti vezme důchod, když někde tvrdě umíráš? Ne, už zase! Nedělejte mládeži medvědí službu. Opravdu si zaslouží naši lásku a pozornost.

Neměl jsem na výběr. Za hlasitého odporu mládeže jsem pomalu vystoupil z trolejbusu.

Když jsem vyklusal na ulici, uviděl jsem dědečka, jak se brání mladíkům, kteří mu z ramene strhávali tašku. Dědečkovsky jsem se rozběhl k trojici. Mladíci se na chvíli odmlčeli. Čekali, co udělám. Jak se ode mě jako od vzorného dědečka očekávalo, přistoupil jsem rázně ke svému kolegovi dědečkovi a vlepil mu facku. Pouze vyprávěl proč, zatímco jsem mladým podával jeho tašku.

Tady máte a běžte, naši sokolové! Tvoje je budoucnost, tak si ji užij!” otočil jsem se k dědečkovi a vyplivl na něj další. Nenechte ho fňukat a bránit našim hrdinům v rozletu. A jak tam tak smrkal, smrkal jsem s ním, utíral si dědečkovský nos a netrpělivě čekal, až mě policie oficiálně potrestá za to, že jsem neuznal měsíc úcty k mladým.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/TheDigitalArtist