Atul Gawande je americký chirurg a popularizátor medicíny založené na důkazech. Ve své knize We Are All Mortal (Všichni jsme smrtelní) pojednává o tom, jak se v moderních společnostech změnil a stále mění přístup ke stáří a smrti. Zde je úryvek z kapitoly „Mohlo by to být lepší“ – o slavném pečovatelském domě Chase Memorial v USA.

V současné době se na internetových stránkách tohoto domova důchodců píše:

„Naše zařízení bylo průkopníkem ve vývoji zdravotní péče o seniory a nyní nabízí mnoho inovativních gerontologických programů, včetně telemedicíny a pokročilé péče o rány… V našem zařízení jsou kočky, psi a bohatá vegetace.“

Atul Gawande ve své knize vypráví, jak mladý lékař v 90. letech minulého století přivedl do tohoto domova důchodců zvířata a změnil tak život všech jeho obyvatel i personálu.

Stalo se to v roce 1991 v malém městečku New Berlin na severu státu New York. Mladý lékař Bill Thomas provedl experiment. Sám příliš nerozuměl tomu, co dělá. Bylo mu 31 let, necelé dva roky měl za sebou praxi praktického lékaře a naposledy působil jako vedoucí lékař v Chase Memorial Nursing Home, kde žije 80 velmi starých, těžce postižených lidí. Asi polovina obyvatel trpěla nějakou formou tělesného onemocnění a čtyři z pěti měli Alzheimerovu chorobu nebo jiné formy kognitivních poruch. Předtím Thomas pracoval jako lékař na pohotovosti v nemocnici naproti pečovatelskému domu…

Zaměstnanci Chase Memorial nepociťovali žádné zvláštní obtíže při práci, ale Bill Thomas ještě neměl zakalené oči a v každé místnosti jasně viděl zoufalství. Domov důchodců může vyvolat depresi i u vlastního vedoucího lékaře. Bill se rozhodl všechno změnit… Viděl, že obyvatelé jeho domova jsou naprosto vyčerpaní a že jejich duše jsou zlomené. Lékař měl nejprve podezření na vliv nějaké nezaviněné nemoci nebo špatné kombinace léků. Proto provedl lékařskou prohlídku všech pacientů, nařídil testy a další vyšetření a předepsal další léky. Uplynulo několik týdnů, byly provedeny studie a nezbytné změny, ale výsledek byl prakticky nulový – kromě toho, že účty za léky výrazně vzrostly a sestrám znecitlivěly nohy. Vrchní sestra promluvila s Billem a přesvědčila ho, aby s tím přestal.

„Pletl jsem si péči s léčbou,“ přiznal doktor Thomas, ale nevzdal se. Došel k závěru, že jeho pečovatelskému domu chybí jedna velmi podstatná složka: život sám. A doktor se rozhodl předepisovat pacientům život jako experiment – zpočátku v malých dávkách. Jeho nápad byl stejně bláznivý a naivní jako geniální. A to, že dokázal personál a obyvatele domova důchodců zapojit do praxe života, je skutečný malý zázrak.

Bill navštívil vedení Chase Memorial. Navrhl, aby se ucházel o malý grant, který stát New York poskytoval na podporu inovativních projektů. Roger Halbert, správce, který Thomase najal, tento nápad v zásadě schválil. Byl nadšený, že může vyzkoušet něco nového. Za dvacet let svého působení v Chase Memorial si Halbert vybudoval bezvadnou pověst instituce a neustále vymýšlel nové aktivity pro obyvatele. Projekt Billa Thomase se tedy zdál být logickým pokračováním těchto inovací. Tým administrátorů zasedl k sepsání žádosti o grant…

Thomas mezitím vysvětlil své myšlenkové pochody… Abychom tyto problémy vyřešili, musíme zavést život. Musíme do všech místností umístit rostliny v květináčích. Vyčistit trávník a vysadit na něm záhon a zeleninovou zahrádku. A pořídit nějaká zvířata. Na první pohled to není těžké…

Halbertovi se ten nápad zpočátku zdál těžko přijatelný. Nedávno jsme spolu mluvili a on mi podrobně vyprávěl, jak to všechno bylo:

„Na schůzce byla sestra Lois Greisingová, hlavní animátorka, sociální pracovnice… a já se na ně podívám a ony se na sebe podívají, vyvalí oči a řeknou: “To je tak zajímavé! Dám tam dva psy…“.

Ale pak se Bill zeptá:

„A co kočky?“

Říkám:

„Jaké kočky? Už máme přihlášené dva psy!“

„Ne každý má rád psy,“ říká Bill, “spousta lidí má ráda kočky.“

„Dobře, přihlásím jednu kočku,“ rozhodnu se.

„Ne-ne-ne! Máme dvě patra. Potřebujeme dvě kočky na patro!“

„Máme nahlásit na ministerstvo zdravotnictví, že si pořizujeme dva psy a čtyři kočky!“ ‚To je v pořádku,‘ řeknu.

„Ano, přesně tak, napíšeme to takhle.“

A pak Bill řekne:

„Ano, a taky ptáky!“

„Jak to myslíš, že by tady měli zpívat ptáci?“ “Ne.

„Přesně tak!“

„Kolik ptáků by tedy mělo tuto píseň zpívat?“

„Řekněme, že tak sto,“ řekne Bill.

„Sto ptáků? V domově důchodců?! Jsi při smyslech? Žil jsi někdy v domě se dvěma psy, čtyřmi kočkami a stovkou ptáků?

„Ne,“ říká, “ale možná by to stálo za pokus.“

Říkám:

„Doktore Thomasi, jsem na vaší straně. Jsem připraven přemýšlet jinak než v běžných podmínkách. Ale nejsem si jistý, jestli chci, aby se z mé instituce stala zoologická zahrada. A aby to tu smrdělo jako v zoo. Takže si nedokážu představit, jak to zorganizujeme.“ A tak jsem se na to podíval.

Uspořádali ještě několik schůzek a Thomas unavil své nadřízené… Požádali o grant. Halbert si myslel, že nemají šanci. Thomas ale trval na tom, že všichni pojedou do hlavního města státu a osobně si promluví s úředníky, aby je získali na svou stranu. A tak grant získali a všeho dosáhli…

Zahájením procesu byla pověřena matrikářka Lois Greisingová. Bylo jí už přes šedesát a většinu života pracovala v pečovatelských domech. Líbila se jí tedy myšlenka vnést do života starých lidí něco nového a zlepšit ho. Řekla mi, že je to pro ni „velký experiment“, a rozhodla se, že jejím úkolem je najít kompromis mezi poněkud přehnaným optimismem Billa Thomase a opatrností a setrvačností zbytku personálu.

Nebyl to snadný úkol… Bill chtěl, aby v domě bylo co nejvíce domácích zvířat, zeleně a dětí, aby se staly nedílnou součástí života každého obyvatele. To samozřejmě do jisté míry brání personálu, aby se pohyboval ve svých obvyklých kolejích, ale i to je součástí plánu!

Na podzim téhož roku se v domově pro seniory objevil chrt jménem Target, mopslík jménem Ginger, čtyři kočky a ptáci. Všechny umělé rostliny byly vyhozeny a do všech pokojů byly umístěny květináče s živými. Děti zaměstnanců začaly po škole navštěvovat rodiče v práci a přátelé a příbuzní obyvatel založili za domem zahradu a vybavili dětské hřiště. Byla to šoková terapie.

Uvedu jeden příklad, který dobře vypovídá o rozsahu změn: správa zakoupila sto andulek a všechny byly dodány najednou… Klece dorazily… nesmontované, ale v plochých krabicích. On a [jeho manželka] Judy, vrchní sestra Lois Greisingová a několik dalších zaměstnanců strávili několik hodin sestavováním klecí… a přenášením ptáků po místnostech…

Nikdo nevěděl, kde čekat potíže, každý dělal svou práci – včetně samotných důchodců. Každý, kdo byl fyzicky zdatný, vystlal klece novinami, našel matrace a misky pro kočky a psy a požádal o pomoc děti. Všude kolem panoval extatický chaos – nebo, jak diplomaticky řekla Lois Greisingová, „nadšení“.

Mnoho problémů bylo třeba vyřešit hned, jak se objevily: například jak zvířata nakrmit? Rozhodli jsme se uspořádat každodenní „obchůzky“. Judy sehnala starý lékařský vozík ze zrušené psychiatrické léčebny a udělala z něj „ptačí mobil“. Ptačí mobil byl naložen krmivem pro ptáky, psy a kočky a jeden ze zaměstnanců s ním jezdil od pokoje k pokoji, měnil noviny v klecích a krmil zvířata. Thomas poznamenal, že v rozvozu zvířecího krmiva z vozíku, který se kdysi používal k rozvozu tun antipsychotických léků, byl podivuhodný paradox.

Objevily se nejrůznější zádrhele a všichni vyhrožovali, že experiment ukončí. Jednoho dne zavolala Billu Thomasovi ve tři hodiny odpoledne sestra, která měla službu. Nebylo na tom nic neobvyklého: byl přece vedoucím lékařem. Ale sestra s Billem vůbec nechtěla mluvit. Chtěla mluvit s Judy. Bill předal telefon své ženě.

„Váš pes se vysral na podlahu,“ řekla sestra Judy, ‚pojďte to po něm uklidit.‘ ‚Cože?‘ zeptal se Bill.

Sestra měla pocit, že to není její práce. Nechodila na zdravotní školu proto, aby uklízela po psech! Judy odmítla přijít. Ano, byly s tím jisté potíže, přiznává Bill. Druhý den ráno, když přišel do práce, zjistil, že ošetřovatelka položila přes kopeček židli, aby na něj nikdo nešlápl, a odešla domů.

Někteří zaměstnanci se domnívali, že by se měl najmout někdo, kdo by se o zvířata staral profesionálně – to přece nebylo v popisu práce ošetřovatelů a nikdo za to nedostával příplatek… Jiní se domnívali, že by se vše mělo organizovat jako doma: péče o zvířata by se měla spravedlivě rozdělit mezi všechny. Když chováte zvířata, může se stát cokoli a problém řeší ten, kdo je poblíž, ať už ředitel, nebo ošetřovatel.

Druhý názor výrazně podpořila Lois Greisingová. Pomáhala zaměstnancům přidělovat povinnosti. Postupně se všichni zaměstnanci shodli na tom, že úkolem každého z nich je naplnit Chase Memorial životem. A dělali to ne proto, že by souhlasili s nějakým racionálním argumentem nebo kompromisem, ale proto, že si brzy nebylo možné nevšimnout, jak jsou změny pro obyvatele domova prospěšné: začali se probouzet a ožívat.

„Dokonce i ti, o kterých jsme si mysleli, že navždy ztratili schopnost mluvit, najednou začali mluvit,“ vzpomíná Bill Thomas. „Ti, kteří se už dávno uzavřeli do sebe a nevycházeli ze svých pokojů, teď žádali službu konající sestru o povolení vyvenčit psa.“

Papoušci byli rozděleni do různých pokojů a každý dostal jméno. Postupně se v očích obyvatel domova pro seniory začalo objevovat světlo. Bill Thomas o tomto příběhu napsal celou knihu a cituje citace z deníků personálu, které jasně ukazují, jak nedílnou součástí každodenního života obyvatel pečovatelského domu, dokonce i těch s těžkou demencí, byla zvířata a ptáci:

„Gus naprosto miluje ptáky. Poslouchá jejich zpěv a nabízí jim kávu.“

Mezi obyvateli Chase Memorial Nursing Home tak nyní žilo sto papoušků, čtyři psi a dvě kočky, ale také populace králíků a několik nosnic. A také několik set pokojových rostlin a nádherná květinová a zeleninová zahrada. Kromě toho byla v domově seniorů otevřena mateřská školka pro děti zaměstnanců a kroužky pro školní děti.

Výzkumníci analyzovali výsledky tohoto programu v průběhu dvou let a porovnávali obyvatele Chase v různých parametrech.

Studie zjistila, že v průměru se počet lékařských příkazů na jednoho obyvatele Chase Memorial snížil na polovinu ve srovnání s kontrolní skupinou. Zvláště výrazně klesla potřeba antipsychotik, jako je haloperidol. Celkové náklady na léky činily pouze 30 % nákladů v kontrolním domově pro seniory. Úmrtnost se snížila o 15 %. Výzkumníci nedokázali pochopit, co se zde děje. Bill Thomas však měl vlastní verzi: „Domnívám se, že pokles úmrtnosti lze vysvětlit základní lidskou potřebou po smyslu života.

A některé studie tento závěr potvrzují. Na počátku 70. let 20. století provedly psycholožky Judith Rodinová a Ellen Langerová v jednom domově důchodců v Connecticutu experiment: všem obyvatelům dali květináč. Polovina z nich měla za úkol rostlinu zalévat a dostala přednášku o prospěšnosti každodenní práce. Druhá polovina rostlinu zalévat nemusela – to za ně udělal někdo jiný – a dostala přednášku o tom, jak je personál pečovatelského domu zodpovědný za jejich blaho. Po roce a půl se ukázalo, že senioři, kteří získali povinnosti – i tak jednoduché, jako je zalévání pokojových rostlin -, byli schopni lépe udržet svou aktivitu a duševní ostrost…

Bill Thomas ve své knize vypráví příběh svého svěřence, pana L. Tři měsíce před nástupem pana L. do domova důchodců zemřela jeho více než šedesátiletá manželka. Ztratil chuť k jídlu a jeho děti mu musely stále více pomáhat s každodenními povinnostmi. Poté sjel autem do příkopu a policie naznačila, že mohlo jít o pokus o sebevraždu. Když pana L. propustili z nemocnice, rodina ho poslala do nemocnice Chase Memorial.

Bill vzpomíná: „Nechápal jsem, proč je ještě naživu… Jeho známý svět byl rozbitý na padrť. Přišel o ženu, domov, svobodu, a co bylo nejhorší, úplně přestal chápat smysl své další existence. Život ztratil veškerou radost.“

Autor: Petr V., zdroj: Pbs.org, Titulní obrázek: Pixabay.com / MrWashingt0n, Text byl přeložen pomocí služby DeepL.com