V roce 2006 uspořádal Občanský institut v Emauzském klášteře v Praze konferenci s názvem „VYROVNÁNÍ S KOMUNISMEM A HODNOTY V ČESKÉ POLITICE“. Konference dospěla ke třem hlavním závěrům, které tehdy pro web Fragmenty shrnula Ivana Haslingerová. A my si pro porovnání s dnešní předvolební situací a „osvěžení“ paměti vypůjčíme nejhlavnější teze.

Sami si poté můžete říci, co se v této otázce v naší republice povedlo, nepovedlo, s čím jsme se vyrovnali, či nevyrovnali a zda se historie tak trochu (nebo hodně) opět neopakuje…

Závěr č. 1

Z konferece vyplynulo, že téma vyrovnání se s komunismem je stále aktuální, a nesmíme uvěřit, že nebezpečí komunizmu již neexistuje.

Naopak nám hrozí vláda komunismu, podobně jako ve třicátých letech hrozila v Německu vláda nacismu. Komunistická strana by měla být proto co nejdříve zrušena podobně, jak to udělal Konrad Adenauer v Německu. 

V Parlamentu nesmíme mít stranu hlásící se k myšlenkám zločinným a zavrženíhodným.

Závěr č. 2

Druhým závěrem bylo, že staré struktury se propojily s novým demokratickým systémem. Mnoho politiků brání vypořádání se s minulostí.  Musíme proto urychleně zřídit Institut paměti národa, aby nezapadla minulost do ztracena.

Nesmíme uvěřit slovům komunisty Jiřího Dolejše, že atmosféru nenávisti šíří ti, kdo připomínají komunistická zvěrstva.

Závěr č. 3

A konečně konstatovala, že stovky milionů lidí byly prokazatelně komunisty zabity. Komunisty nelze dělit na ty, co dělali svinstva z víry v komunistickou ideu a na ty, kteří je dělali z prospěchářství. Odsouzeným k smrti bylo jedno, co si myslí ti, co o tom rozhodli. Obě pohnutky byly krajně nemorální a neospravedlnitelné. Strany, které popravily Bucharina a Clementise, by se nerozpakovaly postupovat stejně. Komunismus musí  být u nás poražen.

Nikolaj Ivanovič Bucharin, šéfredaktor komunistického deníku Pravda byl popraven po politickém procesu v rámci stalinských čistek.

Vladimír Clementis, ministrem zahraničí ČSR, byl obviněn z buržoazního nacionalismu a v procesu s R. Slánským v roce 1952 odsouzen k trestu smrti a popraven.

Proč lidé dobrovolně hlasovali pro komunisty?

Tehdy si historik z Masarykova ústavu Akademie věd Michal Pehr položil otázku, proč lidé hlasovali v roce 1946 dobrovolně pro komunismus: Komunisté využili nadšení lidí po válce. Nastal čas iluzí a nadějí. Komunismus představoval pro mnohé vizi nové alternativy. Vidina sociální spravedlnosti lidi lákala. Komunisté tehdy hlásali, že nebudou ubližovat, a nikdo nevěděl, že lžou. Mnozí občané se chtěli vypořádat s němectvím. Dokonce nenáviděli i Beethovena a Mozarta. Komunistickému primátoru Noskovi poslali Čimičtí rezoluci „Pryč  s Němci z vlasti“, žena z Libně mu psala, ať jedná co nejrychleji, neboť „Co Němec to kurva záškodnická“.

Občané sedli na bolševický lep

Občané měli radost, že díky nim dostávají majetek. Netušili, že jim ho brzy zase vezmou. Přijímali všechny členy bez ohledu, jak jednali za okupace, a nesmělo jim být ublíženo. Proto se stávali stále masovějšími. Pavel Tigrid to vystihl: „My v neděli spali a oni už něco tiskli a zakládali kluby.“ 

Volby byly rudě červené

Získali pak ve volbách dva z pěti milionů hlasů. V Severních Čechách dokonce 56 %, v Kladně 53 %, v Karlových Varech 52 %. Jedině ve Zlíně zvítězili lidovci. Beneš se tehdy vyjádřil: „Nemohl jsem poznat český lid. Nutno se seznámit se skutečností a nebrat ji tragicky“. 

Účel světí prostředky a blbost

Podle T. G. Masaryka je komunismus 10 % ideologie a 90 % taktiky. Komunisté tím, že účel světí prostředky, chtěli jen moc a všechno ostatní tomu podřídili. A pod heslem opozice  „Kdo je blbej jako bedna, bude volit číslo 1!“ zvítězili.

Autor: Samo Buk, Zdroje: na základě http://fragmenty.cz/archiv a www.totalita.cz. Náhledová fotografie: Pixabay.com/PublicDomainPictures