Zpočátku se zdálo, že celá země vyhrála v nějaké loterii: bohatství, které vlastní jen něco málo přes 10 000 lidí, stačilo dokonce na financování produkce muzikálu na druhém konci světa. V přepočtu HDP na obyvatele bylo Nauru druhé za Saúdskou Arábií, pak ale řada událostí (a lidí) dovedla zemi do bodu, kdy z ní zbyla jen země znetvořená ekologickou katastrofou.
Skutečnost, že půda Nauru doslova přetéká fosfáty, byla objevena na konci 19. století, ale tehdy si asi nikdo nedokázal představit, jak to změní osud ostrova. Když země v roce 1968 získala nezávislost, byla již zcela pokryta fosfátovou euforií. Práva na výnosný byznys byla odkoupena od Austrálie a v 70. a 80. letech si Nauru mohlo dovolit na poměry tichomořské země luxusní život.
Část prostředků byla investována do Nauru Phosphate Royalties Trust, národního investičního fondu, a později byly prostředky reinvestovány do nemovitostí po celém světě včetně Austrálie, USA, Indie, Velké Británie a mnoha ostrovů v Tichomoří. Ne všechny investice však byly úspěšné, úřady si půjčovaly peníze od jiných zemí a bujela korupce, což nakonec fond, který měl v době svého největšího rozmachu více než miliardu dolarů, zničilo.
Jednu dobu se dokonce hovořilo o tom, že obyvatelé Nauru si budou muset od sousedů koupit jiný ostrov, protože na tomto by se nedalo žít. Austrálie navrhovala přesunout všechny obyvatele na úrodný ostrov u pobřeží Queenslandu, ale nakonec k tomu nedošlo, protože by Nauru ztratilo část své suverenity.
Přestože část bohatství byla nesmyslně rozptýlena, fosfátové bonusy pocítili obyčejní lidé: daně prakticky neexistovaly, vládní služby byly zdarma. Když se vše zhroutilo, nezaměstnanost na ostrově se vyšplhala na 90 %.
Tím však fosfátové prokletí neskončilo a bolestivě zasáhlo téměř každého obyvatele ostrova. Nauru má nejvyšší procento lidí s nadváhou a obezitou na světě. Vzhledem k tomu, že na ostrově samotném nelze téměř nic vypěstovat, stala se země závislá na dovozu konzervovaných a mražených potravin, což vedlo k obezitě, problémům s krevním tlakem a cukrovce.
V 90. letech 20. století se země pokusila znovu zbohatnout. Tentokrát se Nauru změnilo v offshore zónu a státu se podařilo na tom něco vydělat. Do systému však zasáhly Spojené státy a Nauru muselo revidovat svou legislativu a zakázalo offshore banky.
Orgány Nauru začaly hledat jiné způsoby, jak se obohatit. A některé z nich byly poměrně extravagantní. Jeden z finančních poradců, vévoda Minx, proto navrhl investovat do muzikálu. Nauruánská vláda souhlasila s financováním inscenace o milostném vztahu Leonarda da Vinciho a Mony Lisy ve výši asi 2 milionů dolarů. V roce 1993 odletěla skupina nauruánských představitelů v čele s prezidentem do Londýna, aby osobně viděla úspěch muzikálu. Desítky lidí se pokusily zahraniční cestu zablokovat tím, že na ranveji držely transparenty.
Výsledkem bylo, že představení bylo diváky i kritiky špatně přijato a neuspělo, čímž vznikla další díra v rozpočtu Nauru. Nezbyly prakticky žádné peníze. Pak země našla jiný, stejně podivný, ale jak se ukázalo, účinný způsob, jak vydělat peníze: Nauru přijímalo migranty směřující do Austrálie.
Vše začalo v roce 2001, kdy norská loď vyzvedla uprchlíky z potápějící se lodi a Austrálie je odmítla přijmout. Nauru (a další ostrov Manus v Papui-Nové Guineji) se pak nabídly, že přijdou. V důsledku toho se z toho stal dobře fungující systém: Nauru přijímá migranty ve zvláštním středisku a Austrálie za to platí.
Tento systém byl v roce 2007 zrušen, ale o pět let později byla střediska pro migranty na Nauru a Manusu opět v provozu. Tentokrát však byla skryta před zvědavýma očima. Reportéři uvedli, že ani za šílenou cenu 8 000 dolarů za mediální vízum jim nikdo na jejich žádosti o vízum neodpověděl. V letech 2019-2020 tvořily příjmy imigračního centra 58 % celkových příjmů vlády Nauru a pracovalo v něm asi 15 % obyvatel země.
V loňském roce Austrálie a Nauru uzavřely novou dohodu o prodloužení provozu centra na dobu neurčitou. Do srpna 2021 se počet migrantů snížil téměř desetkrát, ale náklady na provoz programu zůstaly v podstatě nezměněny.
V lednu 2022 zůstávalo ve středisku 107 osob (oproti více než 1 200 osobám na vrcholu v roce 2014). Většina z těchto osob tam byla již osm let. Jejich udržení na ostrově v příštích šesti měsících bude australské daňové poplatníky stát téměř 220 milionů dolarů. Nauru však zůstává jediným australským imigračním centrem. Soud v Papui-Nové Guineji rozhodl, že zadržování lidí na základně Minus je nezákonné, a Austrálie musela zaplatit odškodné ve výši 70 milionů dolarů.
A co se stalo s ložisky fosfátové rudy? Nauru se pokusilo zahájit druhotnou těžbu, ale zůstaly z ní jen drobky. Tyto aktivity byly přirovnány pouze k přestavbě lehátek na potápějícím se Titaniku. Prodej rybářských licencí pomohl zemi diverzifikovat zdroje příjmů, ale na obnovu někdejšího bohatství to nestačilo.
Pak se úřady Nauru s HDP kolem 120 milionů dolarů rozhodly chytit další nitky – hlubinné těžby. Úřady očekávají, že díky tomu země v dlouhodobém horizontu opět zbohatne, a žádají Mezinárodní úřad pro mořské dno (ISA), aby urychlil vypracování pravidel, která by kontroverzní odvětví regulovala.
Autor: Petr V., zdroj: The Guardian, The Borgen Project, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Public Domain – Nauru v roce 1919
