Planetární vědec David Rothery popisuje nový výzkum pokračujícího zmenšování planety nejblíže Slunci.Planetární vědci již dlouho vědí, že Merkur se zmenšuje již miliardy let. Přestože je nejbližší planetou ke Slunci, jeho nitro se ochlazuje, protože z něj uniká vnitřní teplo. To znamená, že horniny (a v nich kovy), z nichž se skládá, se musely mírně zmenšit.
Není však známo, do jaké míry se planeta v současné době ještě smršťuje – a pokud ano, jak dlouho to bude pravděpodobně trvat. Náš nový článek, publikovaný v časopise Nature Geoscience, nyní nabízí nový pohled.
Protože se vnitřek Merkuru zmenšuje, jeho povrch (kůra) má postupně stále menší plochu, kterou může pokrýt. Na to reaguje vznikem tzv. tahových zlomů, kdy jedna část terénu tlačí na sousední terén (viz obrázek níže). Je to jako vrásky, které se tvoří na jablku, když stárne, s tím rozdílem, že jablko se smršťuje, když vysychá, zatímco rtuť se smršťuje v důsledku tepelného smršťování svého nitra.
První důkaz o smršťování Merkuru přišel v roce 1974, kdy mise Mariner 10 přenesla zpět snímky kilometrových skalních výchozů (rampouchů), které se hadovitě táhnou stovky kilometrů napříč terénem. Messenger, který obíhal Merkur v letech 2011-2015, ukázal mnohem více „laločnatých jizv“ (jak se jim začalo říkat) ve všech částech světa.
Z těchto pozorování bylo možné odvodit, že pod každou jizvou se k povrchu přibližují mírně skloněné geologické zlomy, tzv. thrusty, které jsou reakcí na zmenšení poloměru Merkuru o celkem asi 7 km. Kdy k tomu však došlo? Přijatelným způsobem, jak určit stáří povrchu Merkuru, je výpočet hustoty impaktních kráterů. Čím starší povrch, tím více kráterů. Tato metoda je však ošidná, protože rychlost impaktů, při nichž vznikaly krátery, byla v hluboké minulosti mnohem vyšší. Vždy však bylo jasné, že jizvy na Merkuru musí být poměrně staré, protože ačkoli protínají některé starší krátery, na jizvách je překryto poměrně dost mladších kráterů, a proto musí být jizvy starší než ony.
Neměli bychom očekávat, že se chyba tahu pod každým šátkem posune pouze jednou. Největší zemětřesení na Zemi v posledních letech, zemětřesení v Tohoku o síle 9 stupňů u japonského pobřeží v roce 2011, které způsobilo katastrofu ve Fukušimě, bylo důsledkem náhlého skoku o 20 metrů podél 100 km dlouhého zodpovědného tahového zlomu.
Důkazy byly až dosud skrovné. Náš tým však nalezl jasné známky toho, že mnohé jizvy pokračovaly v pohybu i v geologicky nedávné době, přestože byly iniciovány před miliardami let.
Podnětem k této práci bylo, když si doktorand na Open University ve Velké Británii Ben Man všiml, že některé jizvy mají na svých protažených horních plochách malé zlomy. Interpretoval je jako „grabeny“, což je geologický výraz označující pás země spadlý mezi dva rovnoběžné zlomy.
K tomu obvykle dochází, když je zemská kůra napnutá. Protažení se může zdát překvapivé na Merkuru, kde je zemská kůra obecně stlačená, ale Man si uvědomil, že tyto grabeny by vznikly, kdyby se tahový plátek zemské kůry ohnul, když by se přetlačil přes přilehlý terén. Pokud se pokusíte ohnout kousek toastu, může podobným způsobem prasknout.
Na základě rychlosti rozmazávání v důsledku zahradních impaktů jsme vypočítali, že většina grabenů je starší než přibližně 300 milionů let. To naznačuje, že k poslednímu pohybu muselo dojít právě tak „nedávno“.
Měsíc se také ochladil a zmenšil. Jeho lomové jizvy jsou podstatně menší a méně nápadné než ty na Merkuru, ale na Měsíci s jistotou víme, že kromě těch geologicky nedávných jsou některé aktivní dodnes.
Je to proto, že nedávná reanalýza míst měsíčních zemětřesení zaznamenaných seismometry (detektory vibrací), které na povrchu Měsíce zanechalo několik misí Apollo, ukazuje, že měsíční zemětřesení jsou seskupena v blízkosti laločnatých jizev.
Nejpodrobnější snímky měsíčního povrchu z oběžné dráhy také odhalují stopy po balvanech, které se odrážejí od zvlněných ploch, pravděpodobně poté, co byly přemístěny měsíčními zemětřeseními. Jsou mnohem menšího rozsahu než graben na Merkuru, ale pro tyto balvany platí podobná logika: z viditelnosti by byly vymazány až po několika milionech let, takže musí být mladé.
Autor: Petr V., David Rothery, profesor planetárních geověd, The Open University, zdroj: The Conversation, ahaonline.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com / GooKingSword