V březnu uplyne 70 let od úmrtí Klementa Gottwalda 23.11.1896 – 14.03.1953.

Když 14. března 1953 zemřel prezident Československé republiky Klement Gottwald, téměř celá republika si myslela, že nastal konec světa. Říkalo se, že odešel milovaný prezident, pro kterého národ srdceryvně plakal, u jeho rakve se tvořily nekonečné fronty truchlících a pohřeb byl velkolepý po vzoru teprve nedávno zesnulého Josifa Vissarionoviče Stalina. Koneckonců, co bychom to byli za satelit, kdybychom našeho prezidenta velkolepě nevypravili a pak ho neuložili do mauzolea v Praze, kde se o nabalzamované ostatky dnem i nocí staraly celé týmy až do začátku 60. let, kdy byl nakonec zpopelněn a jeho popel uložen do země.

Národ tehdy plakal, protože si myslel, že jeho 56letý prezident zemřel vyčerpáním z práce. Ale mohli by odborníci, lékaři a další zodpovědní říci, že zemřel na – nevěřili byste, na co takový soudruh umírá – syfilis. A to dokonce za podezřelých, dosud zcela nevyjasněných okolností jen několik dní po smrti svého životního vzoru – Stalina. Možná soudruzi chtěli, aby i v tomto ohledu následoval svůj životní vzor.

Kdo tedy byl Klement Gottwald?

Především nemanželské dítě zemědělského dělníka, které se narodilo 23. listopadu 1896 v Herolticích u Vyškova. Vyučil se truhlářem a už při práci se dřevem v něm rostly myšlenky komunistického buřiče a revolucionáře. Rozhodl se působit v mnoha dělnických a sportovních organizacích. Během první světové války zběhl a v Rusku se přesvědčil, že jedině komunismus má budoucnost. Zajímavé je, že první větší revoluční uplatnění našel, snad pod vlivem svého nového dobrého přítele Karola Bacílka, na Slovensku již v roce 1922 ve Vrútkách. Pak byl v Banské Bystrici a světe div se, tento revolucionář byl tak dokonalý ve stylistice a psaní, že se stal redaktorem nejprve Hlasu lidu a později Pravdy bídy, takže nakonec to byla jen Pravda. Ta Pravda, která se léta a léta pyšnila tím, že je pokračovatelkou Gottwaldovy Pravdy bídy, snad jí je dodnes.

Politickou kariéru za krvavýma rukama však začal Gottwald budovat zřetelněji v roce 1924 v Ostravě a již v roce 1928 pracovat v sekretariátu KSČ v Praze. Jenže to ještě nebylo to pravé ořechové. A tak se na komunistickém sjezdu v roce 1929 stal s pomocí kliky vedené Švermou, Guttmanem, Slánským, Kopeckým a Reimanem generálním tajemníkem a Bohumil Šmeral byl poslán do zapomnění, samozřejmě jako velký zrádce dělnické třídy. A už tehdy možná Gottwald věděl, že své pomocníky dokonale odmění. Slánského popravou a nebohého Švermu obviněním jeho ženy Marie z protistátní činnosti v největším monstrprocesu roku 1952. Ale tak to už tehdy mezi komunisty chodilo. Gottwald už o tom něco věděl, protože pracoval také pro Kominternu, mezinárodní komunistické hnutí.

Gottwald si pomalu, ale jistě osvojoval znalosti, jak tam škodit, intrikovat, udávat a podobné triky, které ho v Moskvě dokonale naučili. Dokonce i během druhé světové války z Moskvy dělal podrazy na exilovou vládu v Londýně, dosazoval tam své špiony, aby o všem věděl. A prezident Beneš se divil, jak je možné, že Gottwald nejen všechno ví, ale také řídí. A tak nebylo divu, že Kléma, jak byl familiárně oslovován, pomalu v roce 1945 obsazoval nejdůležitější mocenské posty ve státě svými lidmi. Ostatně Rusové mu neradili zbytečně. A tak když v roce 1946 přišly v Československu volby, v Čechách zvítězili komunisté a na Slovensku Demokratická strana.

Tvrdil však, že Československo je jeden celek a že volby vyhráli komunisté. A aby si Gottwald zajistil své vítězství, sliboval dělníkům, aby je získal na svou stranu, vyšší mzdy, lepší pracovní a životní podmínky, přidělení půdy zemědělcům a další a další sliby. Ale tak už to chodí, lidé se snadno nechají zlákat sladkými řečičkami a velkými sliby, pokud je čeká zisk bez práce a úsilí.

Z Moskvy však sílil tlak na to, aby se Československo, hospodářsky vyspělý stát, stalo státem dělnickým, komunistickým, a kdyby bylo třeba, pomohli by vojensky, to by pro ně nebyl problém, protože tato země byla pod jejich nadvládou a diktaturou, a navíc komunistickou myšlenku a revoluci bylo třeba vyvážet, jak říkali soudruzi Lenin a Stalin.

A tak když přišel únor 1948, Gottwald naléhal na Beneše, aby přijal demisi vlády, že už navrhne novou, řádnou dělnickou, ať schválí. A kdyby ne, v továrnách po celé zemi už byli dobře oblečení, cigaretami zajištění a puškami ozbrojení dělníci, kteří měli dost špinavé buržoazně-kapitalistické vlády.

A Beneš jednal, demisi přijal a najednou byl v Československu ráj. I tehdy mu na balkoně asistoval Vladimír Clementis, stále plný důvěry v soudruha Gottwalda. Netušil, že má před sebou jen dva nebo tři roky… Začalo zatýkání, nejprve nepohodlných kapitalistů, pak představitelů dalších politických stran, následovalo zatýkání kněží, církevních hodnostářů, duchovních, mladých studentů teologických fakult, misijních domů. Byla radost sledovat, jak se republika pomalu “očišťuje” a Gottwaldovy ruce potřísňuje krev s požehnáním a souhlasem revoluční komunistické a statečné strany, kterou byla Komunistická strana Sovětského svazu.

Souhrn komunistické zvůle a diktatury za Klementa Gottwalda byl více než šokující. Částečně proto, že jsme se o něm mohli dozvědět až po roce 1989, kdy u nás padl komunistický režim. A souhrn Gottwaldovy krvavé politiky byl více než strašlivý: více než 230 politických rozsudků smrti nad nevinnými lidmi, z nichž 173 bylo vykonáno. A ve věznicích bylo přes 100 000 (slovy přes sto tisíc!) lidí z politických důvodů, bez řádných soudních procesů. Takový byl lidský řád, pro který mnozí v Čechách a na Slovensku dodnes pláčou, protože tehdy stál rohlík 20 haléřů a mléko dvě koruny. Že lidé nemohli cestovat nikam do západních zemí, dokonce ani do spřátelené Jugoslávie, protože tam vládl krvavý pes Tito, jak se mu oficiálně říkalo v tisku, že matky, aby měly co vařit, musely stát v pět hodin ráno fronty v masnách, aby dostaly alespoň něco, že mnohdy nebyl ani toaletní papír a že v roce 1953 zavedli měnu peněz v poměru 1:50, což znamená, že za padesát korun jste najednou dostali jen jednu korunu! Nebylo to “skvělé”?

Jak je možné, že se tak mladý dělnický kádr zvrhl v tak děsivou postavu dějin malého československého státu? Inu, jak řekl sám Klement Gottwald v Národním shromáždění v Poslanecké sněmovně 21. prosince 1929 ( a to mu bylo teprve 33 let): “Jedeme se do Moskvy učit, víte co? Jedeme do Moskvy, abychom se od ruských bolševiků naučili, jak vám zakroutit krkem. A víte, že ruští bolševici jsou v tom mistři.”

A že to udělal, vám ukážeme v dalším pokračování z materiálů, které jsou známy z procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Věřte mi, že budete mít co číst. Ale pozor, je to jen pro silné nervy.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Wikipedie, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/National Archives – Gottwald a Stalin na sjezdu KSC, kde byl Gottwald jmenován předsedou vlády rok 1947. Snímek z americké filmové kroniky “The March of Time”.