První záchvat migrény zažila Simona (45) z Plzně v patnácti letech a od té doby ji nemoc provází celý život. „Maminka migrénou taky trpí, takže jsem ji zřejmě zdědila,“ vysvětluje Simona. „Ataky jsem měla v průměru dvakrát do měsíce, většinou před a po menstruaci. Naučila jsem se dodržovat spánkový a pitný režim a další zdravé návyky, aby záchvaty nepřicházely ještě častěji,“ pokračuje Simona.S bolestmi se tehdy vypořádávala pomocí analgetik a před svým okolím se snažila nedávat nic znát. V jednatřiceti letech, kdy se po mateřské dovolené vrátila do práce na pozici účetní, nastal zlom. „Snažila jsem se vše zvládat naplno, zaměstnání, chod domácnosti a péči o děti, ale pro moje tělo to bylo neúnosné a skončila jsem na pracovní neschopnosti. K častějším a bolestivějším záchvatům migrény se přidaly panické ataky a problémy se štítnou žlázou. Nicméně díky psychologické pomoci, antidepresivům, rodině a přátelům jsem se za půl roku zase ‚postavila na nohy‘,“ líčí Simona a dodává, že antidepresiva užívá dosud, protože při pokusech o vysazení se jí zdravotní problémy zase zhoršovaly. Vzdala se taky sportu a aktivit s přáteli. „Nejvíc mi chybí volejbal a chození na túry. Postupně jsem si zvykla trávit čas sama, protože kvůli migréně se musím vyhýbat například hluku nebo alkoholu, takže posezení s kamarádkami v restauraci a podobné akce jsem omezila na minimum,“ vypráví Simona a dodává, že i ráda cestovala, ale teď z toho má strach. „Nechci kazit výlet tím, že se kvůli mé atace musíme vrátit domů dřív,“ dodává Simona.

Další zlom zažila ve svých čtyřiceti letech, kdy se najednou četnost i intenzita migrény z neznámého důvodu rapidně zvýšily –  od té doby přichází ataky dvakrát až třikrát týdně. „Kromě šílené bolesti v hlavě cítím při atakách brnění v různých částech těla a ztrácím zrak. Když si včas nevezmu prášek, nedokážu se pak ani postavit na nohy a na toaletu musím po čtyřech,“ popisuje Simona. Zhoršení potíží ji přimělo svěřit se se zdravotními problémy v práci a setkala se s maximálním přijetím: „Mohu teď například pracovat částečně z domu nebo si dát v pracovní době pauzu, než mi zaberou léky,“ říká Simona. Také se odhodlala vyhledat neurologa a začala migrénu léčit profylaktickou (preventivní) léčbou. „Nejprve jsem zkoušela antiepileptika, ale po nich jsem cítila velkou únavu. Teď užívám betablokátory, a když si pak při záchvatu vezmu triptan nebo čípek, je to snesitelné a mohu to vydržet v práci,“ líčí Simona.

Před rokem narazila na sociálních sítích na pacientskou organizaci Migréna-help, která jí „otevřela oči“. „Najednou jsem zjistila, že spousta lidí má stejné potíže jako já, uvědomila jsem si, že migréna je legitimní nemoc, a přestala jsem se bát o ní otevřeně mluvit. Jsem organizaci Migréna-help moc vděčná, že mi poskytli řadu informací o mé nemoci a o možnosti podstoupit biologickou terapii ve specializovaných centrech pro léčbu bolestí hlavy. Na tuto možnost se chci svého neurologa zeptat,“ dodává Simona. „Začala jsem se také v Migréna-help angažovat jako dobrovolnice, což mi dělá velkou radost a dává pocit smyslu.“

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/geralt

Článek vychází z příběhu zaslaném čtenářem. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět skutečná jména. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.