Ludvík Svoboda (25.11.1895 – 20.9.1979) syn ze selské rodiny v Hroznatíně na Třebíčsku se od mládí věnoval vojenské kariéře. za první světové války bojoval v československých legiích v Rusku, v nové republice sloužil jako důstojník československé armády. Učil i na vojenské akademii ve Vyškově, ale jen málokdo ví, že pouze maďarštinu.

Nezabili ho, ale povýšili

Po vpádu nacistů odešel roku 1939 do Polska, kde padl do sovětského zajetí, byl jak špión odsouzen k smrti, ale krátce nato byl za nejasných okolností propuštěn. Podle některých byl již v té době tajným spolupracovníkem sovětské rozvědky. Po napadení Sovětského svazu se stal v Buzuluku velitelem 1. čs. samostatného praporu a díky komunistické podpoře to během války dotáhl z podplukovníka až na armádního generála.

Nedočkal se vděku č. 1 – od komunistů

Jako poválečný ministr národní obrany předstíral nepolitičnost, dál však tajně spolupracoval s komunisty. Když pak uchvátil moc, nepokrytě je podpořil a vstoupil do jejich strany. Vděku se však nedočkal. Postupně ho přeřazovali níž a níž, nakrátko byl dokonce vězněn. Teprve na žádost sovětské strany se vrátil do veřejného života a významnějších funkcí.

Když byl za Pražského jara v březnu 1968 zvolen prezidentem republiky, viděli leckteří v bělovlasém válečníkovi symbol naděje. Osud však rozhodl jinak. Ihned po sovětské okupaci sice Svoboda odmítl požadavky kolaborantů, záhy však sám vyvolal moskevské jednání o kapitulaci. Strach ze Sovětského svazu zvítězil nad láskou k vlasti a Svoboda se do historie zapíše jako poněkud trapná ikona legalizující okupaci vlasti.

Autor: Petr Vyskočil, Zdroje: Marie Procházková, Tomáš Novotný: Čeští panovníci v kostce (Knížata, králové, prezidenti). Náhledová fotografie: Prezident ČSSR generál Ludvík Svoboda s Gustávem Husákem při 25. výročí Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Zdroj fotky: Peter Zelizňák, Public domain, via Wikimedia Commons