Opět je tu čas, kdy si připomínáme určitou kapitolu slovenských dějin – Slovenské národní povstání. Povstání, o kterém komunisté vždy říkali, že je jejich povstáním, bylo vyvoláno díky jejich aktivitě. Protože komunistům, zejména těm nahoře, fungovala pracovní metoda – lež, nebylo tomu jinak ani v případě této odbojové akce slovenského národa.

Údajně díky Husákovi se to rozjelo, údajně díky Šmidkemu, údajně…. údajně. A tak si řekněme, díky čemu. Snad díky Viliamu Širokému, který byl z Moskvy poslán domů s vysílačkou, kterou zakopal tak úspěšně, že se už nikdy nenašla. Nebo to byli spíše slovenští vojáci pod velením Goliána a Viesta, kteří chtěli očistit svou vlast? Nebo to byl Imrich Karvaš, tehdejší prezident Slovenské národní banky, který poskytl potřebné finanční prostředky na kurz? Nebo na odvaze hlasatelů Svobodného rozhlasu Banská Bystrica? Nebo díky Viliamu Žingorovi, jehož osudy povstání neuvěřitelně zamotalo.

Viliam Žingor se narodil v roce 1912. V době rodícího se a již skutečného Povstání mu bylo 32 let a aktivně se účastnil boje za osvobození Slovenska z nadvlády fašismu. Jeho aktivita a bojové úspěchy byly značné, a tak není divu, že byl v roce 1945 povýšen. I jako dobrého aktivistu ho komunisté oslovili a zařadili do stranických struktur. Jen se mu od počátku nelíbilo, jak komunisté využívají povstání, jakou tvrdou ruskou komunistickou diktaturu zde zavádějí. Ohlásil se sám a to neměl dělat. Velmi rychle byl zbaven všech hodností, vojenských i stranických, a uvržen takříkajíc do nemilosti. Zingor věděl, že je to špatně, ale přesto nemlčel a raději se schovával tam, kde se cítil nejbezpečněji, v horách. Žil tam se svou přítelkyní v chatě svého přítele a po nějaké době Zingor se svou přítelkyní čekali potomka. Nemohla rodit v nemocnici, a tak si zavolali porodní bábu, aby jí s porodem pomohla. A právě ta babička se jim stala osudnou; její malá dcerka, snad v dobré naději, snad v naději komunistky, prozradila, kde ujo, který čeká dítě, bydlí. A nic jim nebránilo ho chytit a zatknout.

Pak už se věci daly rychle do pohybu. Komunisté nepotřebovali, aby jim u soudu jako odbojář řekl to, co nikdo neměl slyšet, vědět. Postupně a výsledkem bylo, že 21. října 1950 byl odsouzen k trestu smrti a 18. prosince 1950 byl Viliam Žingor v Bratislavě popraven. Je zajímavé, jak humánně komunisté popravovali “nepřátele státu a národa” těsně před Vánocemi. Bylo to zřejmě proto, aby měli čím potěšit pozůstalé…

Pro jednou byl humanismus některých komunistů bezmezný.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Matica slovenská, CC BY-SA 4.0