Význam mytí rukou pro lidské zdraví byl poprvé rozpoznán v polovině 19. století maďarským lékařem jménem Ignaz Semmelweis.

V roce 1846 byl Ignaz Semmelweis, který nedávno získal lékařský titul na Vídeňské univerzitě, jmenován asistentem na porodnici vídeňské všeobecné nemocnice. Mezi jeho povinnosti patřilo každé ráno vyšetření pacientů v rámci přípravy na profesorovu vizitu, dohled nad obtížnými porody, výuka studentů porodnictví a vedení záznamů.

Nemocnice měla dvě porodnice. V jedné pracovali všichni lékaři a studenti medicíny a v druhé porodní asistentky. Semmelweis si všiml, že úmrtnost mezi pacienty na klinice obsazených mužskými lékaři a studenty medicíny byla dvakrát až třikrát vyšší než na klinice porodních asistentek. To Semmelweise zmátlo. Jistě, lékaři a studenti byli stejně vyškoleni jako porodní asistentky, ne-li lépe, v zacházení s porody. Proč tedy tolik žen na první klinice umírá na horečku omladnic (známou také jako “horečka dětských lůžek”)?

Semmelweis se pustil do vyšetřování. Zkoumal všechny podobnosti a rozdíly obou klinik, aby vyloučil možné příčiny. První rozdíl, který objevil, byl, že porodní asistentky rodily ženy na boku, zatímco na lékařské klinice ženy rodily na zádech. Nechal tedy ženy na lékařské klinice rodit na boku, ale bezvýsledně.

Semmelweis si pak všiml, že kdykoli někdo na oddělení zemřel na horečku u lůžka, kněz pomalu procházel lékařskou klinikou, kolem ženských postelí a obsluha zvonila na zvonek. Semmelweis se domníval, že kněz a zvonění zvonu tak vyděsili ženy po narození, že onemocněly, dostaly horečku a zemřely. Semmelweis tedy přiměl kněze, aby změnil svou cestu a odebral mu zvonek, ale stále to nemělo žádný účinek.

zdroj: Wikimedia commons/Unknown author, Semmelweis Ignác (1818-1865)

Semmelweisův průlom nastal v roce 1847, kdy jeho přítel Jakob Kolletschka zemřel poté, co se omylem šťouchl skalpelem při pitvě pacientky, která zemřela na porodní horečku. Pitva Kolletschky odhalila patologii podobnou patologii žen, které umíraly na horečku omladnic. Semmelweis okamžitě viděl souvislost.

Semmelweis si uvědomil, že mezi oběma klinikami je jeden zásadní rozdíl, který přehlédl. Lékaři a studenti začali svůj den pitvami žen, které zemřely předchozí noc. Z pitevny pokračovali přímo na porodní sál, mezi tím si zřídka myli ruce a po zbytek dne porodili děti. Porodní asistentky naopak žádné pitvy neprováděly.

Semmelweis navrhl, že určité “mrtvoly” se lepily na ruce lékařů a studentů medicíny, když prováděli pitvy, které pak byly přeneseny na zdravé ženy při porodu, což způsobilo jejich omladnicovou horečku.

Semmelweisovo řešení bylo jednoduché – nařídil mytí rukou na celém svém oddělení. Před vstupem do porodní místnosti byli lékaři a studenti medicíny nuceni kartáčovat si nehty a mýt si ruce v chlorové vodě. Chlór je silný dezinfekční prostředek, i když to Semmelweis nevěděl. Vybral si chlór jednoduše proto, že byl účinný při odstraňování hnilobného zápachu infikované pitevní tkáně.

Poté, co nařídil mytí rukou, klesl výskyt dětské horečky o devadesát procent a po dobu dvou měsíců nedošlo v jeho oddělení k žádnému úmrtí.

Ne všichni však byli tímto dramatickým objevem nadšeni, zejména jeho nadřízení, protože Semmelweisova hypotéza postavila doktorův nedostatek hygieny do špatného světla. Lékaři byli uraženi návrhem, aby si myli ruce, protože cítili, že jejich společenské postavení jako gentlemanů je v rozporu s myšlenkou, že jejich ruce mohou být nečisté. Kromě toho teorie “mrtvých částic” přenášejících nemoci šla proti převládající teorii, že nemoci jsou způsobeny nerovnováhou základních “čtyř humorů” v těle.

Lékařská komunita Semmelweise za jeho teorii “špinavých rukou” do značné míry ignorovala, odmítala a někdy i zesměšňovala. Semmelweis byl pobouřen lhostejností lékařské profese a začal psát otevřené a stále více rozzlobené dopisy prominentním evropským porodníkům, v nichž je občas odsuzoval jako nezodpovědné vrahy nebo ignoranty. Semmelweisův nedostatek taktu mu udělal mnoho nepřátel, což ho donutilo odejít z Vídně do Budapešti. V Budapešti se Semmelweis stal primářem porodnického oddělení malé nemocnice. Poté, co tam Semmelweis nařídil mytí rukou, nemoc prakticky vymýtil. V roce 1855 se Semmelweis stal profesorem porodnictví na univerzitě v Pešti. Zavedl mytí chlórem na mateřské klinice univerzity v Pešti a výsledky byly opět působivé.

V roce 1860 publikoval knihu The Etiology, Concept and Prophylaxis of Childbed Fever (Etiologie, koncepce a profylaxe dětské horečky), v níž popsal své poznatky a bědoval nad pomalým přijímáním svých myšlenek. Kniha byla silně kritizována a Semmelweis se propadal hlouběji do deprese, vzteku a frustrace. V roce 1865 skončil v blázinci, kde ho dozorci krutě bili. Zemřel o dva týdny později na gangrenózní zranění, které utrpěl z bití. Pitva odhalila, že zemřel na stejnou nemoc, se kterou bojoval celý svůj profesní život.

Jeho smrt získala jen málo zmínek v lékařských periodikách ve Vídni a Budapešti. Maďarská asociace lékařů a přírodovědců měla pravidlo, že pamětní projev musí být pronesen na počest člena, který zemřel v předchozím roce. Pro Semmelweis nebyla žádná adresa. O jeho smrti se nikdy ani nemluvilo.

Po jeho smrti byl János Diescher jmenován Semmelweisovým nástupcem na mateřské klinice Pešťské univerzity. Úmrtnost se okamžitě zvýšila šestinásobně, ale lékaři v Budapešti neřekli nic. Nebyly žádné dotazy ani protesty. “Zdá se, že téměř nikdo – ani ve Vídni, ani v Budapešti – nebyl ochoten uznat Semmelweisův život a dílo,” napsali Codell a Barbara Carterovi v knize Childbed Fever: A Scientific Biography of Ignaz Semmelweis.

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: amusingplanet.com, Titulný obrázek: Pixabay.com/ivabalk