Zdravotní sestru Klaudii Lacho vyzvedlo 7. října ráno auto a spolu s dalšími zdravotními sestrami z regionu ji odvezlo do práce jako každý jiný den. Před svůj dům vyšla v 6.18 hodin ráno.

Přiznává, že po 7. říjnu jí lidí v pásmu Gazy nemůže být líto. „Když jsem viděla video s dítětem, které spálili v peci, zničilo mě to.“

Devadesátiminutový rozhovor dvakrát přerušil zvuk specifického oznámení na jejím telefonu. „Slyšela jsi cvaknutí? To mi aplikace ukazuje, že je někde siréna. Právě teď létají rakety na nějaké místo v Izraeli,“ vysvětlila Klaudia Lacho. Rozhovor jsme nemuseli ukončit předčasně, rakety podle aplikace nemířily na město Ofakim, kde žije. Pokud by byly, měla by podle vládních nařízení 45 sekund na to, aby se přesunula do krytu.

O několik minut později, když se v Ofakimu rozezněly sirény a teroristé z Hamásu začali střílet do lidí na ulici, byla se svými kolegyněmi na cestě do Be’er Ševy. „V nemocnici leží žena, která byla znásilněna. Když jí dělali stěry, našli vzorky 58 mužů. Znásilnilo ji 58 mužů. Přežila, ale uvnitř je vlastně mrtvá,“ říká Klaudia Lacho o jedné z obětí teroristů ze 7. října.

Prvních několik dní po útoku se bála, že ji zastřelí. „Když jsem se dozvěděla, jaká zvěrstva se stala, myslela jsem si, že kdyby se útok opakoval, ať nás prostě zastřelí. Je nepředstavitelné, že se člověk dostane do stavu, kdy na něco takového myslí,“ říká Slovenka, která žije v Izraeli už 23 let.

V den útoku byla sobota, šabat, tedy den, který zde lidé slaví. Byl to také Simchat Tóra, židovský svátek. Lidé, kteří jsou více věřící, nemusí být ani ortodoxní, dodržují v tento den určité zvyky. Například nezamykají dveře. Teroristé chodili dům od domu. Vstoupili do jednoho, kde byla babička a dědeček, jejich dva dospělí synové s manželkami a dětmi. Rodina se schovávala v horní místnosti domu. Když uslyšeli, že se něco děje a že se blíží ozbrojenci, začali oknem lézt na střechu. Všichni se ukryli mezi solárními kolektory, kromě jednoho ze synů, kterého teroristé spatřili, jak leze oknem, a zastřelili ho. Byl střelen do hlavy. Zbytek rodiny stál mezi kolektory tři hodiny v naprostém tichu. Jedno z dětí celé dopoledne plakalo, ale za ty tři hodiny ani nemrklo. Díky tomu přežili.

Ale měli jsme štěstí. Zní to hrozně, ale když jsme slyšeli, co všechno zažili lidé jinde, bylo to ve srovnání s tím dobré. Že v Ofakimu se prostě střílelo. Ve Sderotu, který je kousek od nás, to bylo horší. Tam teroristé vtrhli na policejní stanici a zabili skoro všechny policisty. Myslím, že jeden nebo dva přežili. V Ofakimu bylo celkem 49 mrtvých. To je na tak malé městečko velké číslo. (Ofakim má téměř 40 tisíc obyvatel – pozn. red.). Střelba a zabíjení začaly po zaznění sirény.

Lidé, kteří mají novější domy, mají doma bunkry, kam jdou, když se spustí siréna. Ti, kteří mají starší domy nebo bydlí v činžácích, mají venku železobetonové kryty – bunkry, kam vběhnou po zaznění sirény a čekají, až raketa spadne. Většinu raket, 98 procent, sestřelí izraelská železná kopule. V krytu tedy obvykle čekáme několik minut a pak se vracíme do svých domů a bytů. Teroristé počítali s tím, že když zazní sirény, lidé utečou do svých úkrytů, a když po několika minutách vyjdou ven, budou zlikvidováni přímo na ulici, říká v rozhovoru pro slovenský dennikn.sk.

Autor: Petr Vyskočil, zdroj: dennikn.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com/Engin_Akyurt