Gábor Király, který dnes slaví padesátiny, se stal fotbalovou ikonou nejen díky svým výkonům, ale také díky legendárním šedým teplákům, které vznikly náhodou a staly se symbolem originality.

Byly šedé, trochu vytažené, na první pohled zcela obyčejné. V době, kdy se fotbal stále více měnil v přehlídku značek, střihů a marketingových kampaní, působily téměř jako provokace. A přesto – nebo právě proto – se staly symbolem.

Když se řekne Gábor Király, málokdo si nejprve vybaví jeho zákroky. I když to zní trochu nespravedlivě, většina si vzpomene na tepláky.

Maďarský brankář totiž nikdy nedosáhl úrovně hráčů jako Oliver Kahn, Gianluigi Buffon, Iker Casillas nebo Manuel Neuer – všichni byli několikrát vyhlášeni brankářem roku.

Nikdo o něm nikdy nenapsal, že způsobil „brankářskou revoluci“. Nezvedal velké trofeje, ani nehrál za špičkové kluby.

Naopak, jeho legendární tepláky působily jako pytel a „tento Maďar v nich vypadal, jako by před pěti minutami vyskočil z gauče,“ napsal o něm německý portál Deutsche Welle.

Jejich příběh začal banálně. Až směšně. V roce 1996 v maďarském fotbalovém týmu Szombathelyi Haladás nefungovala pračka. Černé brankářské kalhoty zůstaly špinavé, a tak sáhl po šedých. „No neměl jsem jinou možnost,“ vzpomíná slavný brankář, který 1. dubna oslavil jubilejní 50. narozeniny.

Haladás vyhrál. O pár dní znovu. A znovu. „Odehrál jsem v nich devět zápasů v řadě bez porážky a inkasoval jsem jen dvakrát, což mě utvrdilo v tom, že šedé tepláky mi přinášejí štěstí.“

Z náhody se stal zvyk. Ze zvyku identita. A z identity fotbalová legenda. Deutsche Welle při této příležitosti položila otázku, zda byly legendárnější Királyho zákroky, nebo jeho šedé tepláky.

Začal jako pětiletý. Postupoval systematicky, nic nepřeskakoval, žádnou kategorii, nikdy ho „neposunuli do vyšší věkové kategorie“. „Každý rok něco nového, krok za krokem.“ Až v sedmnácti se jeho kariéra začala měnit v něco mimořádného, když z něj z ničeho nic udělali profesionála.

V rozhovorech, v nichž se ohlíží za svou kariérou, mluví skromně, přiznává, že nikdy neměl žádné velké sny. „Nechtěl jsem být brankářem Manchesteru United nebo Barcelony. Chtěl jsem být jen dobrým brankářem.“

Tato věta je v jeho kariéře jaksi klíčová. Király snil jen o kvalitních výkonech.

Když v roce 1997 odešel do Herthy BSC, bylo mu teprve 21 let a měl jen minimální zkušenosti s životem mimo Maďarsko. Velkolepý Berlín byl úplně jiný svět. Nejen po fotbalové stránce, ale i jazykově a kulturně. „Po třech dnech tréninku se rozhodli, že mě chtějí, a nabídli mi smlouvu,“ vzpomíná.

A i když měl v kabině i krajana Pála Dárdaia, maďarštinu jim zakázali.

Tempo bylo nemilosrdné. Bundesliga a následně Liga mistrů ho vtáhly do reality, na kterou se v Haladási připravit nedalo. „Všechno přišlo nějak moc rychle. Pro mladíka, jakým jsem byl, to byl najednou příliš velký tlak.“

Na hřišti stál ze dne na den proti týmům jako AC Milán nebo FC Barcelona. A právě proti Barceloně zažil moment, který vystihuje absurditu fotbalu: „Byla mlha. Celý zápas jsem neviděl druhého brankáře. Až po něm jsme si vyměnili dresy.“

Byl to však teprve úplný začátek, po kterém následovalo sedm let v modrobílém berlínském dresu, více než 250 zápasů, Liga mistrů, konfrontace s absolutní elitou. Ale hlavně spousta učení. „Vždy jsem se snažil zlepšovat.“

Na rozloučenou Király zanechal jedny tepláky…

Přestup do Crystal Palace znamenal nový začátek. A také novou zkoušku. Premier League byla tvrdší než Bundesliga – fyzicky i psychicky. Maďar navíc nezačínal jako jednička. V hierarchii byl za Juliánem Speronim, ale i zde si postupně vybojoval své místo.

„Brankáři mají mezi sebou zvláštní vztah. Ale my jsme si i tak padli do oka,“ vzpomíná na konkurenta, s nímž zůstali přáteli.

V Anglii se naplno projevila jeho filozofie. Nehledal zkratky, a proto zůstal v Palace i po sestupu. Nezajímalo ho, že vypadli. Chtěl prokázat oddanost.

„Příběh o teplákové soupravě“ má i svou temnější, respektive komickou kapitolu. Vztahuje se právě k Premier League. Na Stamford Bridge jednou nastoupil v šortkách. Výsledek? „Nechal jsem si míč proklouznout mezi nohama a prohráli jsme. Řekl jsem si, že to už nikdy neudělám.“

Komfort a rutina prý mají v jeho životě obrovskou hodnotu…

A tak – když se během zápasu proti Hartlepoolu roztrhl jeho „šedý talisman“ – raději odešel z hřiště. A následující tři zápasy dobrovolně nehrál, dokud mu nesehnali nové tepláky.

On však potřeboval rozumět. „Musím vidět, kam cesta vede.“ Vše muselo dávat smysl. Již v roce 2003 založil vlastní projekt. V té době ještě aktivně hrál v zahraničí, ale dvanáct let řídil svůj nový fotbalový projekt na dálku.

„Nechtěli jsme se hned nazývat akademií, protože by to vyžadovalo každodenní přítomnost.“ Postupně – i s dotací od premiéra Viktora Orbána – vybudoval sportovní centrum. Snižoval náklady, řešil infrastrukturu, učil se ekonomické udržitelnosti.

„Po prvním měsíci přišel velký účet za elektřinu. Za půl roku jsme ho snížili o 80 procent.“

@rightinthestanchion The streets won’t ever forget Gabor Kiraly. #gaborkiraly #streetswontforget #efl #englishfootball #hungary #premierleague #crystalpalace #footballtiktok #football ♬ original sound – Right In the Stanchion

Není to typický příběh úspěšného fotbalisty, který si po kariéře otevře restauraci. „Mnozí moji spoluhráči si otevřeli luxusní kavárny. Já jsem věděl, že to není moje cesta.“

Jednu z nejintenzivnějších životních zkušeností zažil v klubu TSV 1860 Mnichov, kde prožil krásné fotbalové časy, ale také konkurzní řízení.

„Předseda se na osm dní zavřel v kanceláři. Nevycházel, dokud nenašel řešení.“ Hráči mezitím hráli zápasy, vraceli se nad ránem a světlo v kanceláři stále svítilo. „Pracoval nepřetržitě.“

Po osmi dnech prý vyšel s větou: „Udělal jsem něco, co by mohlo celý tento klub zachránit.“ Király tento moment popisuje jako fascinující. Viděl rozhodování pod tlakem, kompromisy, bolestivé kroky. „Klub musel některé věci obětovat, ale zajistilo to přežití.“

Podnikal, chytal a na obou frontách se mu dařilo. Když se objevil na fotbalovém mistrovství Evropy 2016, bylo mu už 40 let. Byl to velký okamžik, nechtěl si ho nechat ujít, vždyť Maďarsko na turnaj čekalo dlouhých 44 let. Najednou byl v centru pozornosti. „Dostal jsem spoustu reakcí. Lidé byli překvapeni.“

Maďarsko navzdory očekáváním vyhrálo skupinu, vypadlo až ve vyřazovací fázi s favorizovanou Belgií 0:4. „Byli fakt lepší. Ale my jsme byli zase hrdí.“

Nejsilnější moment však přišel po návratu, kdy na tým v Budapešti čekalo 15 tisíc lidí. „Na to se nezapomíná,“ opakuje. Poté, co odehrál 107 zápasů v národním dresu, ukončil reprezentační kariéru.

Následující tři sezóny ještě působil doma – v Haladási.

Autor: Petr V., zdroj: DeutcheWelle, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Ampfinger, CC BY-SA 3.0