Devětaosmdesátiletá pamětnice Jarmila Semotámová ze Znojma neměla snadný život. V roce 1952 byla jako devatenáctiletá z politických důvodů uvězněna a čeho se na ní později vyšetřovatelé a bachaři dopustili, nikdy nezapomene, i když by si to přála.

Pamětnice Jarmila Semotámová se narodila v říjnu roku 1933 do početné rodiny Šárkových. Byla zvyklá na skromné ​​poměry, ale užívala si klidného dětství. Až do listopadu 1938, kdy došlo k nacistickému pogromu, a rodina Šárkových se kvůli otcovu protinacistickému zaměření dala na útěk ze Znojma do Kunštátu.

„Jak jsme začali utíkat, tak mě začalo bolet na hrudi a nemohla jsem dýchat. Tak mě otec vzal na záda a říkal: ‚musíš mě držet, ale nesmíš mě škrtit, abych mohl dýchat, abych mohl rychleji jít‘,“ popsala před časem útěk paní Jarmila pro slovenský server st.city.sk.

Po cestě přespávali u příbuzných a nakonec se rodina usadila na statku u Boskovic u Brna, kde v trochu stísněných prostorách Šárkovi zůstali až do konce války. Po ní se rodina vrátila zpět do Znojma.

Bití a nadávky během výslechů 

Další zvrat v životě paní Jarmily přišel v únoru 1948, kdy došlo k nástupu komunistické moci. To se dotklo hlavně hlavy rodiny, Jana Šárky, kterému komunisté znárodnili živnost a on tak měl velké problémy uživit početnou rodinu. Na protest proti poměrům v zemi předal v roce 1950 červenou knížku a začal vymýšlet, jak se z bezvýchodné situace v zemi dostat.

Jediným řešením byla podle otce emigrace na Západ. K té promluvil i svou ženu Anastazii a dceru Jarmilu. Akce se ale nezdařila a rodina byla zadržena pohraniční stráží. A tehdy přišly snad ty nejhorší měsíce, které pamětnice zažila.

„Když jsem přijela poprvé k výslechu v Brně na Příční ulici, tak to byl zřejmě Rus. Ten byl tak sprostý a syrový. Ten mě tolik bil, že si to neumíte představit. To byla vždy rána a já jsem šla k zemi. Pak mě polili vodou a nadávali mi,“ popsala šílené zacházení paní Jarmila.

 Vzpomínky bolí i po letech 

Na podzim roku 1952 byla společně s matkou eskortována do znojemského kriminálu. V tom byla Jarmila bachaři znásilněna. „Přišli ke mně a řekli mi: ‚Byli jsme u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe!“ Více nevím. Pamatuji si jen toho prvního, chrochtal jako prase. Probudila jsem se v hrozném stavu a od té doby nemohu mužské ani vidět,“ otevřela v rozhovoru bolestivé vzpomínky paní Jarmila. Na svobodu se dostala v květnu 1953.

Na to, jakými hrůzami si v kriminále prošla, chtěla zapomenout, ale nešlo to a vzpomínky ji trápily každým dnem. Navíc po hrozném zážitku měla k mužům velký odpor, což se zřejmě podepsalo i na vztahu paní Jarmily s manželem, kterého si vzala krátce před zadržením. Muži se nikdy nesvěřila, co se jí a matce ve vězení dělo. „On by mi to nevěřil a nepochopil by to,“ uvedla pamětnice.

I když od znásilnění paní Jarmily a její maminky uběhlo více než sedmdesát let, vzpomínky se ženě vracejí stále. Navíc pachatelé, kteří se hrůz dopustili, za odporný čin nikdy souzeni nebyli. Jejich jména paní Jarmila neznala a dnes už budou zřejmě po smrti, popsal server st.city.sk.

Autor: Samo Buk, Zdroj: stcity.sk. Náhledová fotografie: vero_vig_050/Pixabay.com