Co se stalo během hladomoru, který si současný ruský režim nechce připomínat, jsme popsali v předešlých článcích. Dnes přinášíme s odkazem na slovenský Dennik N popis jedné z nejhorších lidských snah o přežití: pojídání lidských mrtvol, které bylo v tehdejším Rusku nevyhnutelné. Svým dílem pomoci v hororové situaci přispěla svou pomocí i tehdejší československá republika v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem.

Co se stalo během hladomoru, který si současný ruský režim nechce připomínat, jsme popsali v předešlých článcích. Dnes přinášíme s odkazem na slovenský Dennik N popis jedné z nejhorších lidských snah o přežití: pojídání lidských mrtvol, které bylo v tehdejším Rusku nevyhnutelné. Svým dílem pomoci v hororové situaci přispěla svou pomocí i tehdejší československá republika v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem.

Podle Denniku N se takové a podobné zprávy začaly objevovat v ruském tisku na podzim roku 1921. Jedna žena odmítla vydat tělo svého zesnulého manžela. „Nevzdáme se ho. Sami ho sníme,“ řekla podle knihy amerického historika Douglase Smithe.

Historik také popisuje případ, kdy skupina mužů a žen v noci vykopala čerstvě pohřbená lidská těla a začala je jíst. Vedlo to až k tomu, že města začala hlídat hřbitovy. Jiný příběh vyprávěl, jak policie zatkla muže, který zabil svého přítele, uřízl mu hlavu a tělo prodal majiteli restaurace.

Hladomor v Rusku v letech 1921 až 1923 byl tak strašný, že mnoho lidí dohnal k pojídání mrtvol nebo ke kanibalismu, kdy zabíjeli jiné lidi, aby je snědli.

„Pojídání mrtvol bylo rozšířenější, než se tehdy říkalo. V žádném případě se nejednalo o epidemii, ale počet případů v nejvíce postižených oblastech byl šokující,“ říká americký historik Bertrand M.  Patenaude ze Standfordské univerzity v Kalifornii.

Podle ruského historika Sergeje Lukaševského (na začátku války na Ukrajině urychleně s rodinou opustil Rusko – pozn. aut.) se však vyskytly i případy, kdy se lidé zabíjeli navzájem, aby zahnali nesnesitelný hlad. „Jen ve čtyřech uralských okresech bylo oficiálně zaznamenáno 350 případů kanibalismu. Ve skutečnosti jich bylo v celé hladomorem postižené oblasti mnohem více. Podle očitých svědků to byl všudypřítomný jev,“ říká ruský historik pro Dennik N.

Vyskytly se také případy, ale zřejmě ojedinělé, kdy rodiče snědli své děti. Jak se říká v dokumentu Golod, vztah tehdejších ruských rolníků k jejich dětem byl jiný, než jaký znali na Západě. Obyčejní rolníci podle něj nechápali, proč Američané raději pomáhají dětem než dospělým, protože děti nepřinášejí rodině takový užitek.

V té době Rusku pomáhala řada států, mezi nejaktivnější patřilo Československo. Aleš Ziegler, absolvent historie a nyní středoškolský učitel, se naší pomocí zabýval ve své doktorské práci.

„Zorganizovali jsme humanitární pomoc, kterou jsme poslali do postižených oblastí. Na počátku těchto procesů stál prezident Tomas G. Masaryka, který reagoval na výzvu Maxima Gorkého a pověřil tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, aby v této situaci angažoval Československo,“ říká Ziegler.

„Byli jsme první evropskou zemí, jejíž vláda vytvořila koordinovaný projekt na záchranu hladovějících. V jiných zemích se na projektu podílely různé organizace, nikoli vlády. Zároveň jsme iniciovali vznik Mezinárodního výboru pro pomoc Rusku, v jehož čele stál Nansen,“ dodává.

Československu byly podle něj přiděleny dvě oblasti. Na Volze jsme v rámci humanitárních misí zachránili před hladomorem asi 20 tisíc lidí, v Záporoží na Ukrajině (oblast kolem Melitopolu) jsme nasytili 13 tisíc lidí.

Americká ARA působila v Rusku až do léta 1923. Po skončení hladomoru se ze země stáhla.

Zajímavé je, že ani v USA není obecně známo, že by Američané tímto způsobem Rusku pomáhali. Důvodem může být to, že během studené války nebylo příliš vhodné připomínat, že USA úzce spolupracují s komunistickým Sovětským svazem.

Když se historik Patenaude v 90. letech setkal s Williamem Shafrothem, bývalým pracovníkem ARA, ten mu řekl, že podobnou návštěvu očekával již dlouho.

Autor: Petr V., Zdroj: dennikn.sk, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Unknown author, Public Domain