Slovak Ghost Hunters, skupina mladých lidí, se kterými jsme rozmlouvali o tajemném nadpřirozeném světě, i o tom, že svět živých a mrtvých je vzájemně paralelně propletený. Spojí jej mnoho nepoznaného, neznámého a zvláštního. A tak trochu i děsivého…

Zkoumají tenkou linii, která spojuje svět života a smrti. Mezi živými a těmi druhými. Těmi, kteří jsou stále mezi námi. Ať chtějí nebo ne. Svět duchů a nadpřirozených, nevysvětlitelných jevů. Svět, který před námi stále ukrývá mnoho nepoznaného a tajemného. Do něj se rozhodla nahlédnout první a jediná oficiální skupina Lovců duchů. Slovak Ghost Hunters.

Proč jste se rozhodli věnovat právě duchům a nadpřirozeným jevům?

Všichni, kteří jsme ve skupině, máme vlastní zážitek s paranormálním jevem. Proto nás to spojilo. Chceme jasné odpovědi na naše otázky v oblasti těchto jevů. Na Slovensku taková skupina nebyla a byla to pro nás výzva, ukázat nejen celému Slovensku ale i jiným zemím, že něco mezi zemí a nebem existuje. Naším cílem je také ukázat Slovensku místa, která nebyla tak známá. Ve zkratce, prezentovat Slovensko. Místa, která lidé neznají.

Aktivity SGH sleduji už nejeden rok. Kdy jste se jako skupina SGH zrodila? Inspirovala vás k založení slovenské skupiny i v TV vysílaná série Lovců duchů?

Zakladatelem názvu Slovak Ghost Hunters byl Matej Cích. Jelikož nejprve běhal po opuštěných místech sám, rozhodl se, že najde lidi, kteří by s ním tvořili skupinu. Jako skupina fungujeme od února 2015. Jsme první slovenská skupina zabývající se paranormálními jevy na Slovensku a to nás těší. Samozřejmě, že známe lovce duchů z TV, právě z Ameriky. Spíš nás namotivovali než inspirovali k tomu, abychom právě takovou činnost rozjeli na Slovensku.

Slovak Ghost Hunters tvoří čtveřice lidí. Prosím, představte se nám.

Hlavní vyšetřovatel a také teamleader skupiny, zakladatel Matej Cích. Náš vůdce, díky kterému jsme tam kde jsme. Cílevědomý a velmi vtipný. Narodil se v Bratislavě. Odjakživa ho bavili extrémní věci. Rád jezdil kdysi na adrenalinovém kole. Postupem času se začal zajímat o auta. Vystudoval kuchařštinu a to je i jeho záliba. Byl také v zahraničí, kde kuchařil. Postupem času se vypracoval v této oblasti na manažera, této profesi se věnuje dodnes. Jeho práce je také jeho koníčkem, jako skupina SGH. – Hlavní vyšetřovatelkou a věrnou členkou SGH, která je od začátku v této skupině, je Barbora Vachálková (Baška). Jelikož je ve skupině od začátku SGH spolu s Matejom, i jí patří velký dík za to, že jsme se dostali tak daleko. Je zábavná, vtipná a zodpovědná. Mezi její koníčky patří hlavně SGH, ale také její malý synek Maťko, který má 2 roky. Momentálně je na mateřské dovolené, ale je stále zaměstnána jako recepční a kurýrka pro jednu firmu. Její robota byla většinou administrativní, která byla spojena s vozovým parkem. Mezi její nejoblíbenější koníček patří řízení. Narodila se v Bratislavě. – Další velmi dobrou vyšetřovatelkou je naše malá krásná Hanka Revayová. Holka z Bratislavy, která je zábavná a velmi rychle zapadla do naší SGH rodiny. Takový náš malý špunt. Pracuje momentálně v Bratislavě jako skladnice ve Volkswagenu. Je velmi chytrá v oblasti našeho technického vybavení. Je to také velmi vášnivá houbařka. – Naším posledním členem je náš nejlepší kameraman Peter Bolgáč. Také bydlí v Bratislavě a pracuje v oblasti realizací staveb. Je velkým přínosem v našem týmu, protože dělá úžasné záběry do našich epizod. Nikdo z nás se nevěnuje duchovnu tak profesionálně, že by nás to živilo.

Nebylo vás ve skupině SGH pět?

Bohužel, od začátku našeho působení se lidé v týmu SGH měnili. Jisté životní situace tak rozhodly. Od začátku působení SGH je stálý člen a zároveň teamleader Matej Cích a členka Barbora Vachálková. Momentálně SGH tvoří čtyři lidé. Hledáme nového člena do týmu, zatím je to ve stádiu, že nám lidé píší a posílají „životopisy“.

zdroj: SGH

Co vás všechny dokázalo spojit? Bylo to i něco jiného, než nadpřirozené jevy nebo zájem o duchy?

V první řadě nás spojila záliba v pátrání po paranormálních jevech. Spojila nás také chuť cestovat nejen po Slovensku, ale také do jiných okolních zemí. Jsme jako jedna rodina, která je v dennodenním kontaktu. Nějak to přišlo samé, že jsme si hned lidsky sedli.

Pokud by se k vám chtěl někdo další ještě přidat, co by musel splňovat?

Jak jsem zmiňovala, momentálně do našeho týmu hledáme nového člena. Záměrně jsem řekla „člena“ z důvodu, že více je pro nás přínosem muž, protože potřebujeme technicky zdatného člověka. A také chodíme na místa, která jsou opuštěná, ve kterých můžeme potkat spíše živé než mrtvé. A v takových případech je lepší chlapská převaha, protože se nám jednou stalo, že nás někdo sledoval a svítil na nás z dálky s baterkami a dokonce nám hodili těžká polena do příjezdové cesty. Nebráníme se také ženské posile, pro nás je to ještě otevřené téma. Každopádně potřebujeme člověka, který bude k dispozici skoro každý den, protože každý den řešíme něco nového a potřebujeme názory všech členů. Také je pro nás důležité, aby nový člen uměl zpracovat epizodu (video) v programu k tomu určeném. Třeba psát články, být aktivní na Facebooku, mailech, třeba odpovědět fanouškům, starat se o naši webovou stránku. Takovou spíše menší podmínkou je mít k dispozici auto. My všichni máme vlastní auto, protože stát se může cokoliv, ale samozřejmě vždy je řešení. Také by si měl nový člen uvědomit, že každá naše akce je jisté riziko, mnohdy jdeme na místa, která jsou v katastrofálním stavu. Samozřejmostí je, že by měl hned zapadnout. My jsme taková banda, která se velmi ráda směje a vtipkuje, prostě jsme za každou legraci. Také by neměl mít nový člen problém s tím, že bude jeho jméno a „identita“ zveřejněna veřejně.

Při svém výzkumu používáte mnoho na první pohled zvláštních, pro veřejnost neznámých přístrojů…

Někomu se mohou zdát naše přístroje komplikované, jiným laické. Naším nejpoužívanějším přístrojem je klasicky diktafon, který dokáže zachytit zvuky, které volným uchem člověk neslyší. Dalším zajímavým přístrojem je fotoaparát s full spektrem, což znamená, že po vyfocení dokážeme ihned zachytit postavu ducha. Ne jednou se nám něco zvláštního už podařilo zachytit. Nejoblíbenějším a zároveň nejnepříjemnějším přístrojem je tzv. Spirit box, jedná se o přístroj, díky kterému můžeme ihned slyšet odpověď, hlas neznámé entity. Spirit box funguje na základě AM a FM vln, přes které je zřetelně slyšet hlas ducha, samozřejmě je třeba mít dobrý sluch a zkušenost s tímto přístrojem. Naší novinkou je aktuálně Para4ce. Je to přístroj dovezený až z Floridy, nedá se koupit na Slovensku. Funguje na základě snímače pohybu, kdy ve vzdálenosti jednoho až 2 metrů dokáže zachytit neznámou entitu, energii, která vstoupila do senzoru a následně tento přístroj začne vyhrávat jako zvonkohra, kdy upozorní na to, že něco, někdo, kolem toho prošel. Dalším velmi zajímavým je přístroj K2. Přístroj, který díky světelným ukazatelům dá hned najevo, že se v jeho okruhu nachází silná energie. Přes tento přístroj lze s duchy velmi dobře komunikovat. Také používáme Melmetr, který nám ukazuje teplotu a výkyvy teploty v okruhu kolem metru až dvou. Díky tomu víme, že neznámá energie se nachází poblíž nás. V 99 % případů, kdy teplota na melmetru klesá, jde o paranormální jev. A jako běžný přístroj používáme kamery s nočním viděním, kamery s rozlišením 4K. Samozřejmě, každá aktivita tohoto přístroje se dá racionálně vysvětlit a to vždy také děláme, protože někdy i elektrická energie může naše přístroje donutit k jejich aktivitě a nemusí jít o nadpřirozený jev.

Ke své práci používáte ne levné přístroje. Získáváte je sponzorsky nebo na ně „padne“ i část vaší výplaty?

Tato práce, nebo spíše koníček, není levná záležitost. Když nepočítám přístroje, tak už jen samotný „výjezd na akci“ něco stojí. Především náš čas, který nám nikdo nezaplatí. Třeba i něco jíst, tankovat, koupit dálniční známku, kupovat SGH věci pro fanoušky když děláme soutěže. Ty věci, které fanoušci vyhrají, je třeba i objednat, odeslat poštou, jde především o magnetky, hrníčky, trička, mikiny. Stalo se nám také, že jsme byli i přes 350 km od našeho domova, takže vzhledem k tomu, že pracujeme celou noc, by byla cesta zpátky nelogická. Takže i to ubytování na jednu noc, kterou tam v podstatě nestrávíme celou, je třeba zaplatit. Ještě jsme se nedostali do stádia, že bychom měli vlastního sponzora. Ale velký dík patří našim fanouškům, kteří nám nějaká ta eura posílají na náš společný SGH účet. Jde o dobrovolný příspěvek, čímž nám takto projevují svůj vděk a pochopení za vše, co děláme. Všechno ostatní si platíme z našich výplat. Naše přístroje nejsou levná záležitost, mohu říci, že například nejnovější přístroj, který máme dovezený z Floridy stál 250 €… Asi 3 roky dozadu se nám fanoušci poskládali na kameru s nočním viděním, co jsme vůbec nečekali, dostali jsme to od nich na SGH srazu. V dnešní době je čas vzácný a nedá se vyčíslit, a to je přesně to, co dáváme do naší práce.

zdroj: SGH

Pokud se nemýlím, tak při nahrávání zvuků a hlasů používáte i klasický diktafon, který nám, novinářům, slouží také k nahrávání rozhovorů. Chcete mi říci, že jej lze bez úpravy použít i k zachycení hlasů duchů?

Ano, diktafon je naše nejpoužívanější věcička. A můžu jen potvrdit, že je to nejlepší přístroj na zachycení hlasu ducha. Jedná se o zvuk, který volným uchem neslyšíte. Zkuste si poslechnout Vaše nahrávky z diktafonu, a možná budete překvapeni, že se Vám tam ozval i hlas někoho jiného (smích). Nikdy uměle neupravujeme naše nahrávky, ať se jedná o nahrávky z kamer, diktafonu nebo spirit boxu. Všechny naše nahrávky jsou opravdu reálné.

Ze svých cest fotíte a natáčíte videa. Kde všude je můžeme shlédnout?

Především na našem Facebook účtu Slovak Ghost Hunters crew. Zde se nacházejí nejnovější aktivity naší skupiny, dále přidáváme naše epizody na Youtube, kde jsme pod názvem SGH Team. Některá starší naše videa jsou ještě na kanálu pod názvem Matej Cích. Také jsme začali používat Instagram, tam jsme pod názvem naší skupiny.

Na svých toulkách jste navštívili množství slovenských měst. Které z nich ve vás zanechalo nejzvláštnější či nejděsivější pocit a proč?

Za dobu existence SGH jsme navštívili hrad Beckov, Pezinskú psychiatriu – bývalá cajla, Bunker BS8 v Petržalke, Čachtický hrad /podzemí/ kurii, Kežmarský hrad, Spišský hrad, bývalou dětskou ozdravovnu Abraham v Galante, Krvavé šenky pri Nitre, Kremnické doly, Pevnost Josefů v Čechách, český hrad Svojanov, českou Stránskou skálu, bar v Rakousku, hrad Branč, Sakrakopec v bratislavské Rači, Holíčský zámek, Esterházyho zámeček v Galante, Borovou horu ve Zvolenu, kde je někdejší psychiatrie, restauraci Fatima v Trenčíne, bývalou psychiatrii v Sokolovcích, Hitlerovo sanatorium v Rakousku a mnoho dalších neméně zajímavých míst. Občas naše kroky zabloudí i do domácností, kde se událo něco nadpřirozeného. Nejstrašidelnější místo pro nás ale byl klášter Mariánská Čeľaď. Můžeme potvrdit, že tam šlo o 100% aktivitu paranormálních jevů, měli jsme tam „inteligentní“ odpovědi od neznámých entit. Zde převládá velmi, velmi negativní energie a zámeček je přitom bohužel v dezolátním stavu. Po naší návštěvě a zveřejnění našeho videa z Mariánské Čeľade mělo toto místo o 300% větší návštěvnost. Na tomto místě dokonce „něco“ řeklo do našeho Spirit boxu mé jméno „Baška“. Následně jsme chtěli od této bytosti vědět, co se jí tady stalo a dostali jsme krásnou odpověď „smrt“, což se nám podařilo i zaznamenat na našich videích. Tato komunikace byla přímo neuvěřitelná. Také pro nás byl velmi zajímavý hrad Svojanov v České republice. Tam jsme od místních entit dostávali odpovědi neustále.

Podle jakých kritérií si vybíráte místa, která navštívíte a zdokumentujete?

Když jsme jako tým SGH začínali, měli jsme mnoho cílů, kam bychom chtěli jít. Avšak vždy, když si vybereme nějaké místo, nejprve se snažíme si vyřídit povolení od kompetentní osoby, abychom měli na to místo přístup celou noc. Součástí povolení je i souhlas s tím, že naše záběry budou zveřejněny na našich profilech na internetu (Facebook, Youtube…). Třeba říci, že nikdy nejedeme na opuštěné místo BEZ povolení. Toto nás v našich výzkumech mnohdy zabrzdilo, protože jsme i rok čekali, až nám někdo odpověděl na mail. Postupem času jsme začali dostávat tipy od našich fanoušků. Někdy šlo o lidi, kteří hned vybavili i povolení. No a můžu říct, že po 6ti letech našeho působení už začínáme postupně dostávat pozvánky od vlastníků samotných objektů, což je významný posun přístupu lidí k nám.

Stalo se vám, že vás někdo zavolal domů, abyste mu zjistili, zda v jeho příbytku není duch?

Máme spoustu žádostí, abychom prozkoumali soukromé byty či rodinné domy, ale je až nemožné jít ke každému. Ano, byli jsme mnohokrát v domácnostech, ale nemáme s tím dobré zážitky. V nejmenované obci jsme navštívili jednu rodinu, kde nám tvrdili, že jim z půdy někdo hlasitě stále bouchá, že tam nedokážou spát. Už jen pro jejich a náš dobrý pocit jsme dané místo „prošetřili“. Zjistili jsme, to co jsme si i mysleli, že dané zvuky z půdy dělá krb, který vydává při jeho zapnutí tyto zvuky. Neházím všechna tato místa do jednoho pytle, protože jsme byli i u rodin, ve kterých se skutečně potvrdily paranormální jevy.

Zjišťujete si ještě před samotnou návštěvou i minulost daného místa, tedy zabýváte se i historickými podklady?

Ano, mnohdy si prostudujeme historii daného místa, jen ne vždy se dají informace najít. Velmi nás zajímá historie navštívených míst, protože tímto získáváme poznatky z naší vlastní, tedy slovenské historie. Ale ve většině případů nám už samotní fanoušci píší, co slyšeli o daném místě, popřípadě co sami zažili.

Co vím, tak vaše návštěva Čachtického hradu způsobila přímo celosvětovou senzaci. Ale vaše kroky směřovaly i do zahraničí…

Čachtický hrad byl jako místo pro nás přímo senzační a je to velmi zajímavé místo s bohatou historií, proto jsme rádi, že jsme se opakovaně dostali na takové místo. Po zveřejnění našeho videa se nám ozvala i jedna reportérka z Číny, která chtěla s námi udělat rozhovor, bohužel setkání se nepodařilo uskutečnit. Díky našemu výzkumu Čachtic mohu prozradit, že nás oslovil známý slovenský spisovatel Štefan Kaštýľsky, se kterým chceme v budoucnu spolupracovat. Naše skupina SGH byla zmíněna i v knize Největší záhady a mystéria Slovenska 2.
Jak jsme zmínili, navštívili jsme nejen Českou republiku, ale také Rakousko a připravujeme se prozkoumat i místa mimo Slovensko.

Jaký je váš pohled na tvz. Slovenský Bermudský trojúhelník na Tribeči, kde zmizelo množství lidí a dějí se zvláštní věci?

Je to velmi fascinující příběh. Když se tento příběh objevil v Karikově knize Trhlina a později byl příběh i zfilmován, dostali jsme neskutečně mnoho otázek, proč jsme tam ještě nebyli. Nechtěli jsme se tam zbytečně tlačit, chtěli jsme počkat, až to šílenství kolem Tribeča utichne. Nedávno právě Tribeč navštívili muži z pohotovostního pátracího týmu spolu s vojáky. Toto video se dostalo až k nám, jsme spolu v kontaktu. Důvodem je fakt, že se jim zde podařilo nahrát něco, co si neumí vysvětlit.

zdroj: SGH

Pocházím z jihu Slovenska, z Levic. Byli jste tady někdy?

Přímo v Leviciach jsme ještě nebyli, ale necelých 50 km od tohoto města jsme navštívili jih Slovenska, zmiňovanou Mariánskou Čeľaď, v blízkosti Velkých Loviec.

I naše Levice mají velké množství tajemných míst. Stačí jen zmínit někdejší Dětskou nemocnici, hřbitov, Levický hrad… Vím o případě někdejší zdravotní sestry, která na střet s nadpřirozenem zaplatila i svým zdravím a musela svou dlouholetou praxi opustit.

Například váš Levický hrad bychom chtěli v budoucnu navštívit (již je na seznamu), ale jak jsem psala, potřebujeme povolení a tak budeme zkoušet jej získat. Dali jste nám dobrý tip na vyšetřování. Rádi bychom šli i do levické nemocnici, být v márnici je pro nás sen (smích), ve smyslu toho, že právě tam musí být silná energie. Ke zmiňované sestře jen tolik, že pokud zažila něco, z čeho má trauma, může to mít dopad i na zdraví. Jsme si toho plně vědomi, proto si myslíme, že ne každý člověk se může takovému výzkumu věnovat. Nemocnice je místo, kde bohužel lidé umírají, proto tam energie i zůstává. Rádi bychom si tento příběh vyslechli od dané sestři, ale předpokládám, že nejraději by na něj zapomněla.

Vraťme se ke skupině SGH. Co je vaším prioritním úkolem, cílem? Prokázat i nevěřícím existenci duchů?

Naším cílem je ukázat celému Slovensku historii míst, o kterých možná ani netušili, že existují. Jsme cosi jako vědci, kteří se snaží prozkoumat dané místo a zjistit, zda se na daném místě projevuje, vyskytuje paranormální jev, o čemž je velmi obtížné přesvědčit skeptika. I já, Baška, jsem byla skeptik. Až do chvíle, kdy jsem nezažila něco, co se nedalo racionálně vysvětlit a začalo se to dít intenzivně od mých 18 let. Celá SGH skupina jsme toho názoru, že k tomu, aby člověk uvěřil v existenci ducha, musí sám nejprve něco nevysvětlitelného zažít. Máme spoustu hejterů, kteří jsou samozřejmě skeptici, ale zajímalo by mě, jak by se takový skeptik zachoval v situaci, pokud to nadpřirozeno zažije sám na sobě jako my…

Prosím, o co šlo, když jste jako 18 letá holka začala intenzivně vnímat paranormální jevy?

Když jsem měla 18 let, nastěhovala jsem se (teď už k bývalému) příteli. Býval ve velkém dvoupatrovém domě i s rodiči. Oni dříve bydleli v Bratislave, kde měli na denní bázi nevysvětlitelné zážitky, až si na to zvykli. V tom domě, ve kterém bydlí nyní, mi říkali, že i tam se něco paranormálního děje. Nevěřila jsem, že něco takového existuje. Vždy jsem jim říkala, že vše lze vysvětlit. Dokud jsem se tam nenastěhovala. Z ničeho nic jim padaly obrazy, slyšela jsem kroky v noci, slyšela jsem hlasy, zapínala se světla. Když se toto dělo a já jsem tam už bydlela, pořád jsem byla skeptik. Až do chvíle, než jsem v tom domě nezůstala celý den sama se třemi malými pejsky. Den probíhal zcela bez problémů. Vstala jsem, nakrmila psy, slepice…atd.. Přišla jsem do kuchyně, začala jsem vařit a pustila psy ven se vyvenčit. Najednou jak jsem vařila, zaslechla jsem shora velmi silné kroky a takové šoupání, jako kdyby se někdo mnul po podlaze. Úplně jsem zapomněla, že jsem pustila psy ven a tak jsem šla na chodbu a zakřičela, že ať zalezou do pokoje. Následně jsem znovu šla do kuchyně, začala jsem vařit a najednou shora slyším, jako kdyby se v patře zabouchly balkonové dveře a v tom hlas, který mi říká „poooooď horeeee…“. Zůstala jsem jako opařená a v zápětí začal někdo škrábat na vchodové dveře.

Strašně jsem se lekla, že co to je, šla jsem se podívat a to se psi ptali dovnitř… Tehdy jsem si uvědomila, co se mi právě stalo… Ty kroky a šuchotání, které se ozvalo shora nebyly psi, protože byli venku… Utíkala jsem nahoře a balkonové dveře byly zavřené… (dokonce vždy byly zamčené, aby psi nechodili na vrchní balkon)… Tehdy mi to došlo. Někdo, kdo byl nahoře, na mě křičel, abych šla nahoru, bouchl balkonovými dveřmi, které ale byly zamčené. Všechno jsem řekla rodině, když přišli večer domů. Jen se zasmáli a řekli mi: „Už nám věříš?…“. Ale tímto dnem to neskončilo.

Další den jsem znovu byla sama doma… Snažila jsem se nemyslet na to, co se mi včera stalo. Šla jsem uklízet horní pokoje, luxovala jsem. Když jsem doluxovala, odpojila jsem vysavač z elektřiky a šla jsem dolů na wc. Najednou jsem shora slyšela bouchnutí (mohli to být i psi) a co mě úplně vyděsilo, zapnul se vysavač. Utíkala jsem vzhůru, protože jsem si myslela, že si tam psi hrají. Přijdu na horní chodbu a velký obraz, který do té doby byl připevněn na stěně, byl padlý. Podotýkám, že obraz byl úplně bez poškození a dokonce i hřebík zůstal tam kde má být… Měla jsem husí kůži. Jak jsem zvedla obraz, vysavač se vypnul. Psi hrozně štěkali. Vejdu do pokoje a dívám, že vysavač je odpojen ze zástrčky, tak jak jsem ho předtím nechala. Nebylo mi všechno jedno. Měla jsem strach, že se to bude dít každý den. Nemýlila jsem se… Každý den se v tomto domě stalo něco zvláštního. Kdykoli jsem zapnula na telefonu nahrávání zvuku, vždy tam byl nějaký hlas. Ženský. Pamatuji si, že přes den, mohlo být nějak odpoledne, zkoušeli jsme nahrávat zvuky na telefon. Položila jsem na stůl telefon a řekla, že bytost může nyní říci cokoli. Asi minutu jsme nechali nahrávat. Když jsme si to vyslechli, z telefonu šli zvuky, jako kdyby se někdo kolem nás byl procházel. A pak nějaký ženský hlas řekl „neboj se…“. Od té doby jsem se snažila si těchto projevů už nevšímat.

Později jsme si všichni povídali v kuchyni a tam jsem se dozvěděla, že tento dům domácí koupili už dávno, vědí o tom, že na dvoře zemřela předchozí majitelka domu a před domem její muž, který byl těžký kuřák. Dokonce si teď vzpomínám, že na jedné nahrávce byla odpověď „cigy…,“ což dává smysl. A od tohoto dne mě nikdo nepřesvědčí, že paranormální jevy neexistují. Jsem stále toho názoru, kdo nezažije, neuvěří.

Když jsme již při kontaktu s duchy. V jaké době lze se s nimi spojit nejlépe? Je to noční hodina nebo spíše ranní?

Toto je otázka, na kterou neexistuje 100%ní odpověď. Mně (Baška) se už stalo, že jsem zachytila hlas ducha na diktafon, který mi řekl, abych se nebála, a bylo to ve 14:00 odpoledne. Ale mnozí odborníci tvrdí, že největší aktivita je mezi 1-3 hod. v noci. Naše vyšetřovací akce začíná vždy kolem 22 hodiny večer a končí většinou ve 4 ráno. Ale nemůžeme 100%ně potvrdit, že mezi 1 – 3 hodinami v noci je jejich největší aktivita. To, že vyšetřujeme v nočních hodinách je z důvodu, že potřebujeme k naší práci úplné ticho.

zdroj: SGH

Upřímně: Může se s nimi spojit prakticky kdokoliv a to i bez potřebné techniky?

Ano, může. Jsou lidé, kteří mají vzácný dar. Vidí je a povídají si s nimi jako s normálně žijícím člověkem. Jde hlavně o lidi, kteří se jmenují médium. Mají schopnost komunikovat a doprovázet ztracené duše na druhou stranu. Já osobně jsem velmi senzibilní. Ne vždy to má svou výhodu, neboť se pak entity soustředí právě na takový typ lidí.

Jaký podnět je nutný k tomu, abyste věděli, že skutečně jde o ducha a ne jen o něco racionálního?

Řeknu to jedním slovem. Zkušenosti. Hodně jsme se během našeho působení naučili. Naučili jsme se rozlišovat, kdy jde o paranormální jev a kdy jde o aktivitu, kterou lze racionálně vysvětlit.

Předpokládám, že i vám, ostříleným Lovcům duchů občas tuhne krev v žilách. Kdy to bylo skutečně už „přes čáru“ a řekli jste si, že „tak už fakt stačilo“?

Upřímně, někdy nám tuhne krev v žilách už jen proto, že občas jdeme do budov, které jsou v dezolátním stavu. Když jsme byli potřetí v pezinské Cajle, tak zuřila řádná bouře a, navíc, byli jsme v lese. Chtěli jsme jít do jedné místní menší budovy a než jsme do ní vešli, padla jedna ze stěn. Takže jsme měli velké štěstí. Také se nám stalo, že jsme byli v lese, kde kolem nás běhali divočáci s malými a těch jsme se asi více báli než duchy. (smích) Zažili jsme několikrát případy, kdy jsme chtěli z místa doslova odejít. Každá akce je v podstatě riziko. Měli jsme i takové případy, kdy nám entita řekla „papa“. Dokonce mě (Baška) na Borové hoře při odchodu z budovy \”něco\” poškrábalo. Jestli to bylo záměrně, těžko říct. V první řadě si musíme vždy zachovat chladnou hlavu, jsme skupina, nemůžeme se jen tak rozutíkat… Třeba dodat, že právě pro takový adrenalin na taková místa chodíme. A v neposlední řadě také proto, abychom měli co nejlepší nahrávky.

Je mi jasné, že by bylo naivní se domnívat, že na světě jsou jen živí a mrtví. Je zde něco i mezi nebem a zemí, což v nás vyvolává nesmírně smíšené pocity…

– Můžeme potvrdit, že ztracené duše jsou všude. Pokud by něco mezi nebem a zemí neexistovalo, tak bychom svůj volný čas trávili úplně jinak. A ne jejich hledáním a zkoumáním. Dáváme do toho energii, čas i peníze. Takže ano, je to naivní (smích)

Po pravdě: máme se toho zatím neznámého světa bát?

Více je třeba se bát živých, než mrtvých. Ale je pravda, že i duch může ublížit. Jen bohužel v dnešní době jsou lidé, kteří nemají úctu a respekt před ztracenými dušemi. Příklad: Ouija. Jedná se o tabulku, která pomůže vyvolat entity z neznámého světa. To je sice hezké, že si lidé přivolají duchy, zažijí adrenalin. Ale umí je doprovodit i zpět na druhou stranu? Nechají „bránu“ otevřenou. Nemyslím si, že je třeba se za všech okolností bát duchů. Bohužel zůstávají zde proto, že mají ještě nějaké poslání, které za svůj „pozemský“ život nestihly vykonat.

Vím, že duchy přímo nevyvoláváte, ale je jakoby provokujete, aby se projevili. Není to nebezpečné?

Tak k tomuto by se mohl Matej vyjádřit (smích). On je ten který provokuje duchy, když jsme na akci. Samozřejmě, s přípustnou mírou. Nejednou si už vzal ducha domů. A nepoučil se. Ale někdy je třeba i to, když víme, že je u nás „něco/někdo“ a nechce komunikovat. Není to součást našeho vyšetřování, ale i takovou formou občas zkoušíme „donutit“ ducha s námi komunikovat.

Setkal jsem se s výrazem „orb“. O co jde?

S tímto se velmi často setkáváme. Jedná se o tzv. inteligentní hmotu ducha. Někdo to nazývá také světelná koule. Ale ve zkratce jde o duši ztraceného člověka, i zvířete, které putují po světě. Spousta lidí si orb mýlí právě s částečkami prachu. Když uvidíte orb, musíte vidět čáru, kterou orb za sebou zanechává, jako když vidíte na obloze letadlo, které za sebou zanechává vzdušnou čáru.

Když jsme vyšetřovali v Rakousku, v místním baru, tam jsme měli dokonce 100% důkaz o tom, že orb existuje. Viděl to i majitel baru. Podařilo se nám zde zaznamenat světelnou kouli, která krásně putuje z jedné místnosti do druhé.

Nemáte obavu, že si ducha nechtěně přinesete domů?

Ano, obavy tam jsou, ale někdy se bohužel tomu zabránit nedá. Už se nám to víckrát stalo. Důležité je, abychom přišli a odešli z místa s čistou hlavou.

Co vás na tomto výzkumu fascinuje? Co je jeho bezprostředním cílem?

–Ukázat a hlavně dokázat, že paranormální jevy existují. A také prezentovat Slovensko, ukázat lidem, jaká tajemná místa se nacházejí na Slovensku. Ne vždy se nám podaří něco nahrát, ale to nemusí znamenat, že se na daném místě nenacházejí paranormální jevy. Hlavním cílem je zaznamenat ducha na naše přístroje a zjistit důvod, proč ještě neodešel na druhou stranu.

Možnost položit skupině SGH otázky jsme nabídli i našim čtenářům. Peter H. a Peter N. se vás ptají:

Zajímalo by mě, pokud opravdu jde o duchy (rozumím jako duch zesnulého), tak jestli vám i něco řekli o tom, jak je to po smrti těla. Nebo celkově, jaký je posmrtný život?

Vždy, když jsme na nějaké akci, snažíme se zjistit důvod, proč tady duch stále je. Věříme, že posmrtný život existuje. Neptáme se, jestli je něco bolí, jestli něco cítí. Petře, děkujeme za tvou otázku, do budoucna se můžeme ptát i na to, jaké to je být duch. Myslíme si, že většina duchů bloudí, protože mají nějaké poslání, které bohužel v životě nestihly vykonat. Někdy se setkáváme s tzv. reziduálním duchem, to znamená, že jde o duši, která dělá dokola totéž (např. dělá tentýž zvuk, přechází z místností do místností). Jde o ztracenou duši, které je opravdu třeba pomoci a k tomu máme médium, které se tomu věnuje. Dobře víme, že nejprve z těla odejde duše a potom člověk zemře. Mnohdy se duše přijde i rozloučit s pozůstalými. Moje mamince se to osobně stalo, když zemřela moje babička, den na to, když zemřela, přišla v noci za ní, sedla si na židli vedle postele, kde máma spala, pohladila moji mámu, tedy její dceru, na obličej. Na té židli bylo uloženo ložní prádlo. Máma cítila, že ji někdo v noci hladí a ráno když se vzbudila, prádlo na židli bylo pomačkané, jako kdyby tam někdo seděl. Od té noci se máma cítila lépe.

Jak je to s věčností života? Nebo co se stalo, že zůstali jen duchy? Jaké možnosti sebeprojevení mají bez těla a duše? Pokud jde jen o nějaké přízraky, besy, stíny z neviditelného světa, tak jakým způsobem nás mohou tyto bytosti ovlivňovat, nebo co je jejich úkolem a cílem? Je to pravda, že se živí pozorností člověka, skrze kterou ujídají z jeho života?

Věříme, že po životě každá duše projde světelným tunelem. Že prý se ocitneme na louce plné květin, kde začneme potkávat své zesnulé příbuzné nebo přátele. Na tomto duchovním světě každá duše postoupí proces koupání ve světle, mělo by to vyléčit jejich traumata, která zažila během svého života. Avšak ne každá duše tímto tunelem projde, proto si myslíme, že když se nám podaří něco nahrát, jedná se o duši, která je ztracena. Jsme vnitřně přesvědčeni, že život po smrti existuje, musí něco být a snažíme se zjistit tímto naším výzkumem, proč ještě duše neodešli na druhou stranu. Vždy se může stát, že potkáme ducha, který dokáže fyzicky i ublížit, má tolik energie, že to jednoduše dokáže. Neumíme si vysvětlit, jak je to možné. My jsme již mnohokrát cítili doteky, do Bošky cosi i strčilo, měla škrábance na noze. Spousta lidí nám píše, že se u nich doma děje něco nevysvětlitelného, že už jim doslova začíná z toho „hrabat“ a neumí se soustředit, ovlivňuje je to a mají strach. Jenže tady jde strach z něčeho, co neznáme, co ne vždy vidíme. Duchové mají tendenci brávat živým energii, proto se vysvěcují domy, byty… Aby ta energie odešla. Proto i mnohdy jsou případy, kdy děti vidí duchy, popisují je. Děti jsou nejslabší jedinci, proto právě děti vidí nejčastěji duchy. Dospělí lidé mají plnou hlavu povinností, každodenních problémů, proto neumíme až tak dobře vnímat tyto entity.

V rodině mám neteř, která již od útlého dětství má přímo děsivý strach z duchů, nadpřirozených jevů a na toto téma v její přítomnosti vůbec nesmíme mluvit. Je možné, že se v jejím předešlém životě v této souvislosti událo něco velmi špatného?

Napíšu to velmi laicky. Já mám strach z pavouků, proto na téma pavouci nechci a nebudu mluvit, je to něco co mi vyvolává strach i přesto, že se mi nic špatného nestalo s pavouky, stačilo mi když jsem měla doma slíďáka… Proto pokud Vaše netěr má přímo děsivý strach z duchů, jsem přesvědčena, že něco jí muselo vystrašit. Může jít i o obyčejný zážitek z toho, že něco jen viděla paranormálně v televizi (horor). Pokud jde o osobní zážitek, myslím si, že by měla o tom mluvit. Měla by to někomu vyprávět, protože si nemyslím, že je to legrace.

Jak byste definovali ducha jako bytost?

Ducha bych definovala jako něco, co je neviditelné a nesmrtelné, ve zkratce něco mrtvé.

Jak byste definovali prostor, ve kterém se duch pohybuje?

Popravdě řečeno, ještě jsem se nesetkala se speciálním názvem prostoru, ve kterém se duch pohybuje.

Má duch svobodnou vůli?

Myslím si, že duch dokáže dělat to, co ví, co dokáže. Neumím přesně definovat, zda má svobodnou vůli, protože mnoho takových duší je ztraceno a hledá pouze světlo.

Cítí duch strach, lásku či nenávist?

Ano, myslím si, že i ztracená duše může cítit, má nějaké pocity. Jinak si neumíme vysvětlit, proč dělá někdy to, co dělá. Proč jeden duch má větší sílu než druhý. Proč je některý duch agresivní!? Bude to asi tím, že něco, co neumím přesně nazvat, cítí, pociťuje, prožívá.

Které ze světových náboženství má nejblíže k moderní definici ducha?

K náboženství se vyjadřovat nebudu.

Snažíte se pozorovat ducha nebo je to tak, že spíše oni pozorují Vás?

(smích) … Tohle je velmi dobrá otázka. My se je snažíme pozorovat, proto chodíme na akce, ale možná jsou oni právě ti, kdo sledují nás. Myslím si, že duch nás pozoruje pořád, proto se lidem dějí zvláštní nevysvětlitelné jevy. Možná čeká na nějaký podnět, kdy může vykonat činnost, které si my lidé všimneme.

Vědí lidé o duchech více než duchové o lidech?

Tak my víme o nich to, co se buď dočteme nebo na vlastní kůži zažijeme. Když budu duch, budu umět odpovědět na otázku, kolik o nás vědí. (smích).. Ale je to dobrý tip na další otázku, kterou se jich zeptáme při našem vyšetřování.

Při zpracovávání rozhovoru jsem si, nevdojak, uvědomil jednu věc. Tajemný svět nadpřirozena v nás vyvolává obrovské množství nezodpovězených otázek. Otázek, na které stále jen hledáme jasnější odpovědi. Díky skupině nadšených, pro věc zanícených lidí kolem Slovak Ghost Hunters se nám tento svět tajemna pomaličku otevírá. Aby se k našemu vlastnímu překvapení vynořilo ještě více otázek a záhad. Mezi nebem a zemí…

Autor: Štefan Čambal, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: SGH (Slovak Ghost Hunters)