Byli jsme celá parta chlapů, kteří seděli v hospodě nad prázdnými sklenicemi a kelímky. Smutně jsme hleděli na dno těch skleněných zázraků a občas si jen jeden z nás těžce povzdechl.

Hlas televizního redaktora nás vytrhl ze společenského snění a tichý šum kamery nás oslepil.

Občané, nedokážete si představit, jak jsem šťastná. Vidím vás všechny pohromadě, tvoříte takříkajíc uzavřený společenský kruh, a tak vám mohu směle položit otázku.

Počkej, počkej, pavouku, – řekl jsem mu. – A co to má být?

Jak, jak, chci vám položit zásadní otázku, o které jistě právě teď přemýšlíte.

Jak může vědět, na co myslíme. Ale v dnešní době, kdy existují mobilní telefony, nějaký trpitel zazvoní v televizi, že se tu a tam může něco stát, a už se blíží. Ale nedalo to nejen mně, ale ani ostatním klukům, aby nedostali tu záhadnou otázku. Tak jsem kývl na redaktora, že ať se tedy zeptá! A uvidíme, co z toho vzejde.

No tak, fešáku, podíváme se, na co se chceš zeptat!

Koho zakazujete?

Koho ještě smím zakázat, ty mudrče? Jsme tu všichni, Fero, Jožo, Milan, Rudo a Tóno, ten je v zakazování nejlepší!

Opravdu, – podíval se na nás redaktor udiveně. Dokonce se na sedadle eroticky zavrtěl a naklonil se k nám důvěrněji.- A co ostatní? Nechtěli s vámi zakazovat?

Ach, můj milý, – odpověděla jsem mu a usmála se na něj jako malá Lada.” – S námi, s námi, můj milý, všichni chtěli jít na banány! Dokonce i Dežo a Jano, a dokonce… ale to ti nemůžu říct, protože bys mi stejně nevěřil. A ti vaši diváci.

Očividně jsem ho zaskočil. Nepočítal s tím, že se jich s námi bude chtít utkat tolik. A tak vlivné osobnosti v naší vesnici.

No, a co ty občanky, nemají u vás nebo u vás zákaz? – zeptal se trochu nejistě.

Kolik jich je? – odpověděl jsem a mrkl na něj. – A kolik. Taky jsem Jožovi říkal, poslouchej, zavolej Máru, Anču, Zuzu, Fílu a hlavně Matildu, ta umí zakazovat, člověče. Neolizovali byste si prsty. Jenže Jožo, principál, se odřízl, žádná Zuza, žádná Mara, žádná Anča a ty ostatní duplom. Říkají, že zákaz můžeme provést sami.

A tak, jak vidíte, zakazujeme pouze muže. Ale právě proto, otec matky, nóbl. I když, no tak, s Matyldou…
Jožo se na mě podíval ze strany a mně se z jeho pohledu zatočila hlava.Ne, s Matyldou ne, s ní by to bylo zvrhlé! – a pokorně jsem se na Joža usmála. Potvrdil mé závěry laskavým pokývnutím hlavy.

Chystal se odejít a myslel si, že z nás vyždímal všechno. Ale rychle jsem ho zastavil. – Víš, občane reportére, nezáleží jen na tom, s kým zakazuješ, ale také na tom, co zakazuješ!

Zůstal stát uprostřed kroku a pomalu se tázavě otočil.

Hej, máš pravdu. A co teď…- zeptal se pomalu a nejistě – …zakazujete?

Že je škoda, že jste přišel jen na chvíli a nic jste nám neobjednal. Ale kdybyste zaplatili za všechny, ukázali bychom vám, jak můžeme v Česku v době krize dobře zakazovat.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/Life-Of-Pix