Byli Vikingové opravdu krvelačnými bojovníky, kterých se bála velká část Evropy? A skutečně patřily vikinské ženy k vyhlášeným krasavicím, které muže uchvacovaly svými ztepilými postavami a hřívami světlých vlasů v barvě zralé pšenice?
To všechno jsou mýty, které se o Vikinzích už dlouho tradují, a podobná tvrzení bychom objevili i v seriózní vědecké literatuře. Nedávný několikaletý výzkum skandinávských historiků, archeologů a antropologů naznačuje, že všechno bylo trochu jinak.
Znovu bychom si měli připomenout, že za Vikingy sice považujeme všechny obyvatele Skandinávie, kteří v raném středověku žili ve Skandinávii, a odtamtud se postupně stěhovali dál a dál, hlavně na jih a jihozápad starého kontinentu. Ve skutečnosti oni sami tak označovali pouze své soukmenovce, kteří se plavili po mořích, obchodovali a přitom také bojovali a dobývali nová území, kam pak za nimi přicházeli další členové jejich rodů a kmenů.
Je takřka stoprocentně jisté, že tito seveřané nebyli rozhodně nějací nemytí a nečesaní divoši. Naopak, klidně bychom o nich mohli mluvit jako o „metrosexuálech středověku“. Dobové prameny, hlavně v britských archivech, vydaly četná svědectví o tom, že Vikingové byli vždy velmi upravení, nosili líbivé oblečení, často se myli a voněli a mnozí z nich byli i vzdělaní a zábavní společníci. Nejeden středověký Sas či Brit si tak ve svých zápiscích povzdechl, že zvláště saské ženy jsou z vikinských mužů úplně mimo, a šly by kvůli nim na konec světa, uvádí studie.
Na svou dobu byli seveřané v porovnání s jinými národy opravdu urostlí: muži měřili v průměru 171 cm, ženy kolem 158 cm, ale pověsti o kráse jejich žen dostaly pořádné trhliny.
Velkým omylem je i to, že Vikingové nosili dlouhé rozcuchané vlasy, nebo spletené copy a na nich helmy s volskými rohy. Ženy si své dlouhé vlasy stáčely do uzlů na temeni hlavy, které zdobily barevnými stužkami a sponami. Zato mužské účesy byly velmi složité a pro ostatní Evropany často dost exotické. V archivech se tak našel dopis jakéhosi zoufalého saského tatínka, který prosí svého syna, aby se proboha česal a stříhal tak, jak se na muže sluší, a ne tak zženštile jako vikinští přivandrovalci. Jestli ve svých prosbách uspěl, nevíme, ale je zřejmé, že mládež na dobytých územích se snažila se svým uchvatitelům v módě co nejvíce vyrovnat.
Souviselo to i s tím, že Vikingové chodili velmi dobře oblečení. Jejich móda byla sice praktická a jednoduchá, ale milovali barevné látky, oblíbená byla zvláště modrá a červená, a lněné i vlněné materiály byly vynikající kvality. A skandinávská elita si libovala i v modelech zdobených zlatem a stříbrem. Ženy nosily dlouhé šaty a suknice na ramenech sepnuté krásnými sponami, muži haleny a úzké kalhoty různých délek.
Dotyčné helmy s rohy jsou výmyslem 19. století, za které mohou režiséři Wagnerových oper, kteří vymysleli pro své hrdiny právě tyto v podstatě nesmyslné módní doplňky. Z praktického pohledu by rohatá helma byla v boji na obtíž, protože rohy by se zachytávaly za větve, látky a cokoliv, kolem čeho by Vikingova hlava prošla. Helmice skandinávští bojovníci pochopitelně nosili, ale byly z hladkého železa, jenom velmi jednoduše zdobené.
Padl i mýtus o krásných vikinských amazonkách. Na svou dobu byli seveřané v porovnání s jinými národy opravdu urostlí: muži měřili v průměru 171 cm, ženy kolem 158 cm, ale pověsti o kráse jejich žen dostaly pořádné trhliny.
Antropologové totiž zjistili, že ty byly velmi podobné mužům, dokonce se u řady kosterních nálezů jen velmi špatně odlišují mužské a ženské kostry. Někdy to vypadá tak, že mužské lebky nesou spíše ženské rysy a opačně, takže není problém najít kostru „spanilé“ seveřanky, která měla silné čelisti a enormně vyvinuté nadočnicové oblouky.
Pravda není ani to, že by středověcí Skandinávci byli jenom světlovlasí. Ukazuje se, že byly podobnou typovou směsí, jako jsou dnes: jejich vlasy byly nejen blonďaté, ale také zrzavé a tmavé. Ztepilé nordické blonďáky bychom našli spíše na území dnešního jižního Švédska – v Norsku a v Dánsku převažují spíše rezavé kštice.
Aspoň jeden mýtus ale výzkum nevyvrátil. Vikingové, zvláště ti opravdoví bojovníci, byli muži zjizvených tváří a jejich těla byla znetvořena četnými zraněními.
Velmi často se nacházejí kostry, které vykazují známky ošklivých sečných poranění, zvláště pak na žebrech. Kostry nám bohužel neprozradí, jak vypadaly zjizvené tváře, ale vzhledem k tomu, že tehdejší lékařská věda vyrůstala na severu Evropy teprve ze svých „plenek“, lze předpokládat, že jizvy špatně srůstaly a své nositele spíše hyzdily, než že by jim dodávaly mužného šarmu.
Autor: Stanislav Makovický, zdroj: Mirror.co.uk, Science20.com, BBC.com, Titulní obrázek: kalhh/Pixabay.com