Často se mi stává, že mi právě za svítání zazvoní telefon. Také včera. Pomalu doháním své sny, když zazvoní. Jsem prostě ohromen. Zvedl jsem sluchátko.

• Tak ty jsi doma! Báli jsme se, že vám nebudeme moci sdělit dobrou zprávu.
• A co to bylo?” zeptala jsem se ospale a překvapeně zároveň.
• Cože, cože? Na včerejším zasedání koaliční rady jsme vás zvolili kandidátem na předsedu v příštích volbách.

Ani jsem si nestačil protřít oči, už mi překvapením vypadla skla brýlí. Co jsem zač, mám být hlavou této republiky? No, to… Zalapal jsem po dechu.

• Nebojte se! Vyškolíme tě na echtovního prezidenta. Nechceme se dostat do situace, kdy občané volí mezi dvěma menšími zly. Jednoduše řečeno, budete ideálním kandidátem!
• No, asi ne… – začal jsem se bránit po prvním překvapení. Moc dobře vím, co takového prezidenta čeká na našem hodném, milém, laskavém a kdo ví jakém Slovensku. Únos syna, obrovské dluhy, pronájem domu státním službám, vaření na dvouplotýnkovém vařiči, cesta osobním vlakem až do Čierné nad Tisou…
• Ale ne! Vymysleli jste si takovou habaďůru, přímou volbu prezidenta, tak se s tím teď vypořádejte. Nechte mě na pokoji. Jako prezidentský kandidát jsem naprosto levý!
• No vidíte, hned první důvod je, že jste ten pravý! Jsi levicově orientovaný! A ty máš, to si necháme pro sebe, červenou minulost…
• Nech mě, já… – důrazně jsem se ohradil.
• Krásná, krásná, umíš se bránit proti očerňování své minulosti. Není to úplně tip top, ale dá se na tom pracovat:! Takže jsme si na zasedání koaliční rady vybrali opravdu dobře!

Neudržela jsem se a vyhrkla jsem pořádné vulgární slovo, řekla jsem, dejte mi pokoj!

• Vždyť jsme si ani nemysleli, že to víte tak dokonale… říkejme tomu pro přehlednost mezi národem hřešení, ergo, hřešení! Kriste pane, tak krásně žádný slovenský prezident nehřeší! Jé, už se nemůžeme dočkat, jak si povede slovenský prostý lid! Víte, jak mu sluší, když je jeho vysoký představitel… no, řekněme otevřený, energický, ale i jinak by se dalo říct, hrobnický, vyloženě neotesaný? Jé, tak to měli Fero a Joe dobrý tip, když tě navrhli!

Už jsem brečela vzteky. Mám ve svém věku zapotřebí zabývat se kandidaturou na prezidenta? Čtvrt litru vody, a jak praví klasik, taky dva ořechy, to se opravdu nemusím rouhat. Už jsem chtěl sundat sluchátko, když se na druhém konci ozval hlas.

• Chcete sundat přijímač a nechat to tak? Neuhodli jsme vás správně? – Věděli jsme, co se chystáte udělat, takže jsme se na tuto alternativu připravili. Dobře, nebudeš to mít všechno jednoduché, ale zařídíme to tak, že tě jako prezidentského kandidáta srazí auto! To se lidem hodně líbí. Budou se vám klanět, budou takříkajíc zírat a hlavně budou mít o čem vyprávět svým blízkým doma. Maminky tatínkům, tatínkové maminkám a společně budou truchlit nad tím, že náš nadějný prezident byl, mírně řečeno, přejet. Co na to říkáte?
• Ale… už mě jednou srazilo auto a nebylo to… chci říct… nic tak… příjemného… – začal jsem se neprozřetelně bránit.
• Hej, trefili tě? To je nádhera! Tuto kapitolu máte za sebou a už vám opravdu nic nestojí v cestě stát se prezidentem naší milované země. A i když se pomodlíš jako správný červený, hurá, babičky tady nahoře v Humenném nebo v Môťové se urazí.

Po tolika hádkách jsem se už opravdu nedokázala bránit. Jestli se výběrčí mé noční party rozhodli, že jsem nejlepší, tak fajn, jdu do toho. Opravdu, můj drahý národe, to nemohu udělat. Mohu ji nechat opuštěnou, když po ní sahají pařáty kapitalistické vojenské aliance NATO.

Pak se ozval hlas: Počkej. Moment – takže… teď už nemůžete… Trochu jsme změnili směr, orientaci, alespoň na oko, a proto… NATO ano, kapitalismus ano, a váš krásný komunistický slovník ne! Vlastně vůbec ne, tak si ho trochu šetřete a někam si ho schovejte… Protože, chachacha, co si budeme povídat, někdy se to na tom našem Slovensku hodí! Věřte mi. A pak… chci říct… vidíš, taky už skoro ztrácím orientaci, budeš zvolen v prvním kole!

S úlevou jsem si oddechl. Takže teď mám jistotu, že budu nejen kandidovat na prezidenta, ale že budu zvolen. A stačilo tak málo. Milovat svůj národ ze srdce a říkat to, co jsem se naučil v kurzech vumlu a na setkáních nacionalistů. S úlevou jsem si oddechl.

• Dobře, tak jdeme na to! Přebírám post, tedy pardon, kandidaturu!
• Nemusíte se kroutit, můžete klidně říct, že už jste prezident, a můžeme si odškrtnout, že naše koalice zvládá personální otázky skvěle. Ne nadarmo jsme se to učili, někteří na stranických schůzích, někteří v disentu a všichni společně v zájmu našeho drahého sociálního… no, národního Slovenska.

Hlas v telefonu se znovu rozechvěl, spokojeně zavrčel, uctivě mě pozdravil a nastalo ticho.

Chvíli jsem na sebe zírala jako balík, ale z šoku mě vytrhl až zvonek u dveří.

• Koho sem ti ďáblové přivedli tak brzy ráno? – Vztekle jsem si pro sebe zamumlala, když jsem otevřela dveře.
• Dobré ráno, pane kandidáte, tady vám posílají malé kovářské kladívko a šusterské dláto z nějakého nočního sezení, prý abyste už věděl, do čeho jdete. Nevím, na co kandiduješ, co ti ty dvě věci mají připomínat, ale já bych se po té dlouhé cestě rád najedl, – a už byl v kuchyni.

Neváhal jsem ani chvíli a cvakl vypínačem na dvouplotýnkovém vařiči. Rozzářila se moje světlá budoucnost a naděje slovenského národa. Srdce se mi rozbušilo radostí. Konečně se objevil člověk, který ví, co je správné pro dobro druhých, bez dlouhých řečí!

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/652234