Řekněte mi, znáte nějakého člověka, který by bez problémů přežil 420 let a byl k tomu zákeřně zavražděn? Určitě ne. A přece jeden takový existuje. Hamlet, princ dánský. Hru o tomto hrdinovi napsal William Shakespeare přesně před 420 lety. Je to hra o statečném následníkovi dánského trůnu, jehož otec je zákeřně zavražděn, jen aby se dostal k moci, k trůnu. Hra končí smrtí hlavního hrdiny, avšak jeho duch a myšlenky s ním neskončily.

Pokud z této hry neznáte nic jiného, slyšeli jste alespoň jednou v životě větu: Být či nebýt? To je otázka. Je to otázka, kterou si současný člověk často klade. Být, či nebýt? Kašlu na kecy, podvody, lži, hlavní věc, která je má na mém území, je být v pořádku. Protože pokud se člověk rozhodne, že raději nebude, pak ho čekají jen problémy, útoky, podvody a naprostá zkáza. Neboť i nejeden básník Sturgeon vyjádřil obecné zvolání onoho Hamleta v poněkud jiné podobě: Raději nebýt, než být otrokem. Otrokem chamtivosti podlosti, lsti a nenávisti.
Hamlet si zvolil druhou cestu, raději nebýt, než se “prvoplánově” v zájmu “dobra” dívat na všelijaké zlo.

Hamlet není hrdinou pro naši dobu, není hrdinou k následování. Je hrdinou dávných časů, my žijeme pokrokovou a vědecky “odůvodněnou” existenci, jak říkají bratři Češi, není-liž pravda?

Přesto se rádi podíváme na divadelní hru nebo zfilmovaný příběh prince Hamleta. Protože moderní člověk ví, že nad takovým soužením je docela dobře možné uronit slzu lítosti. Jen člověk neví, zda pro Hamletův osud, nebo pro svůj vlastní.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/Mikes-Photography