O zrovnoprávnění postavení muže a ženy, se ale celkově hovořit nedá a to z důvodu existence již mnohokrát zmiňované druhé směny žen v domácnosti, jak popisuje nelehkou dobu pro československé ženy Alžběta Polzová, autorka diplomové práce na fakultě humanitních studií UK v Praze na téma Mýtus a realita: Žena za socialismu.

Skutečné zrovnoprávnění by muselo zahrnovat i muže, k čemuž nedošlo. V normalizační společnosti se zcela jednoznačně prosadil model dvoupříjmové rodiny. Ten ale fungoval tak, že platy mužů byly v tomto období o celou třetinu vyšší než platy žen. I tento fakt tuto proklamaci vyvrací. Vláda se také stavěla do pozice „umožňovatele“ této emancipace žen. A to takovým způsobem, že vytvořila celodenní institucionální péči o předškolní děti, píše v kapitole Mýtus a realita autorka práce.

Tato péče ale zdaleka nebyla dostupná v dostatečné míře, což dokládají realizované rozhovory autorky s pamětnicemi. Tato institucionální péče byla rozdělena na předškolní zařízení pro děti do tří let – jesle (s „lékařskou“ péčí dětských sester) a na předškolní zařízení pro děti od tří let – mateřskou školu (s konotací dětských herních skupin a přípravy dětí na školní docházku). Ačkoliv byla výstavba těchto zařízení v 50. letech nastartována jako podpora participace žen na trhu práce, byla krok za krokem prodlužována mateřská a další mateřská dovolená tak, že na konci 80. let dosáhla hranice tří let věku dítěte. Ženy zůstaly pečovatelkami, ale staly se i spoluživitelkami.

Podporou ideologické emancipace žen byl i Československý svaz žen, který obnovil svou činnost po XIII. sjezdu Komunistické strany Československa. Jeho posláním bylo „vyjadřovat společenské zájmy žen a dávat návrhy, jak postupně vytvářet příznivější podmínky, aby žena mohla plnit své významné a náročné poslání matky-pracovnice a občanky.“

Obyvatelky měst o aktivitách této organizace většinou nevěděly, jak je evidentní z rozhovoru s jednou z nich: „Ne, to šlo úplně mimo mě, tak jako ani neznám nikoho v okolí, kdo by v něčem takovýmdle fungoval. To bylo nějaký politický, nebo nevím.“

Ženy, které žily na vesnicích o činnosti ČSSŽ věděly a většinou byly i členkami, popisovaly jeho činnost takto: „No a my jsme se scházely, no a ten Svaz žen se projevoval tím, že jsme dělali většinou nějaký akce pro děti. Buď se dělal maškarní… Jo, to zas bylo dobrý, že se v tý vesnici něco pro děti dělalo. Maškarní nebo v létě nebo pálení, nesmělo se tomu říkat čarodějnice. To Moník zakázal, říkalo se tomu pálení mírových ohňů. (smích) Tak tam se dělaly předtím různá i soutěže pro děti, že jo. No tak 3x, 4x do roka se něco dělalo pro děti. Dětskej den, jo? A to jsme dělali tak, že my třeba jsme, část těch příspěvků nám nechávali naší organizaci, že jo, co jsme od bab vybrali. Pak nám, něco nám přidala obec, něco nám přidal cukrovar, něco nám přidali jézéďáci, to jsme chodili takhle žebrat po podnikách. No a my jsme pak těm dětem kupovali, to jsem vždycky nakupovala v Jičíně, kupovali ty ceny, že jo, všelijaký hovadinky takový, oni z toho měly radost. J. D., která dělala vlastně předsedkyni, tak zas z Hořic vozila tydle všelijaký čokoládky a cukroví a takový.”

Autor: Petr Vyskočil, Titulní obrázek: Socha, Penza, Rusko. Pavel Neznanov z Unsplash, zdroj: Alžběta Polzová: Mýtus a realita: Žena za socialismu