Tentokrát pro vás máme životní zpověď muže z okolí redakce, jež se rozpovídal o svém otci. Nemohli jsme se s vámi nepodělit o podobná úskalí, která možná též zažíváte nebo jste zažívali v dětství.

Jako dlouho očekávaný mužský element v širší rodině a prvorozený syn jsem byl hýčkán všemi ženami v našem rodě. Byl jsem strašně roztomilé, blonďaté dítě s modrýma očima. Otec na mě byl jistě také pyšný, ale neuměl to dát najevo jinak, než že mě odmalička shazoval úplně u všeho, co jsem udělal. Možná jako menší dítě jsem to tak nevnímal, i když asi ano, pamatuju si ty komentáře vlastně odnepaměti. Byl jsem šikovný na sport, učil jsem se dobře, jazyky mi šly, byl jsem oblíbený, veselý, kamarádský. Ale to vše bylo asi otci málo, nebo mu to snad i vadilo a tak mi vše dával nechutně sežrat. Když už mě pochválil, tak ihned následovala kritika a výčitka nebo katastrofický scénář, že vše bude stejně špatně, i když mě předtím pochválil.

Ani nemůžu vyjmenovat vše, za co mě káral a poučoval, shazoval mě vlastně pořád. Už to asi ani nevnímal, přišlo mu to normální a dělal to ze setrvačnosti. Tisíckrát jsem měl chuť mu zařvat o obličeje: Už drž h..u! Přitom jsem ho miloval, byl to můj taťka, na kterém jsem visel, chtěl jsem být jako on, pomáhat mu při chlapských věcech, bavit se s ním.

Tak rád jsem si povídal, vlastně jsem hodně „povídací“ typ, který potřebuje věci rozebrat a probrat je ze všech stran. Velký vliv v tomhle na mě měly ženy v naší rodině. Ale ne matka ani moje mladší sestra. Moje tety a sestřenice, se kterými jsem probíral život, holky, starosti i radosti.

S tátou to moc nešlo, jen někdy byl ochotný nebo schopný se mnou mluvit jako rovný s rovným. Většinou to skončilo urážkou. Tolik mě to mrzelo a za ty všechny roky jsem uronil hodně slz. Už jako velký chlap jsem často slýchával, že ani hřebík neumím zatlouct rovně, co ze mě bude a že mu to je úplně jasný, nic pořádného…

Mamku mám rád, je hodná, milá, ale málokdy se mě zastala před otcovými komentáři. Někdy se i přidala. Někdy mě ale i utěšovala a říkala, že to táta tak nemyslí a že to neměl v životě lehké, že jeho otec, můj děda, byl bohém, který ho častoval podobně, ale ne v praktických věcech, ale naopak v těch humanitních. Mamka se mi snažila vysvětlit, že to táta má po dědovi a že to musím (!) pochopit. Já dítě – i když už dospělý, ale stále jeho dítě – mám pochopit neomluvitelné chování otce?

Mladší sestra byla na mojí straně jen někdy. Rodiče ji protěžovali a nadržovali ji. Od nich, tedy především od otce, nikdy neslyšela žádné urážky ani shazování. Naopak ji podporovali a fandili. Byla ale rozmazlená a využívala svého privilegovaného postavení. Já sportoval, hodně, byl jsem dobrý volejbalista, ale pochval se mi od táty dostávalo ne tak často. Ale byl na mě pyšný, i mamka, ale říkali mi to sporadicky, na rozdíl od pochval mé sestry.

Nesu si přístup mých rodičů do dospělosti, vlastně jsem to nikdy ze sebe nesklepal. Mám tím pošramocené vztahy s ženami, u kterých hledám pochopení a náruč, ale nezřídka je častuji podobnými výčitkami a shazováním, jaká jsem zažil v dětství, a vlastně i v dospělosti. Snažím se být jiný alespoň ke svým dětem, tam se mi to, myslím, daří. Ale těm ženám dávám čočku, ne vždy, nárazovitě je kádruju a shazuju a vlastně ani nevím, co vypouštím z úst. Je to hluboko ve mně a vím, že to nechci ani nemůžu dělat ostatním lidem v mém životě, ale někdy je to silnější než já.

Zdroj: Autorský článek. Náhledová fotografie: Pixabay.com/Ashish_Choudhary

Článek vychází z příběhů zaslaných našimi čtenáři. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět skutečná jména. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.