Ve své bakalářské práci se autorka Adéla Jelínková snažila pomocí rozhovorů poukázat na příběhy lidí, mnohdy neviditelných, prožívajících převážnou část svých životů pod komunistickou totalitou – ani se statusem viníků, ani obětí. Práce vzešla ze studia Fakulty sociálních studií, Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně roku 2014. Pro náš článek vybíráme tu část její práce, která popisuje každodenní realitu života v komunismu, jež přinášela do života většiny občanů ČSSR každodenní stres a strach.

Vydírání na studiích i v nemocnici

Nebudeme-li loajálními občany, kteří nepopuzují režim, naše děti se nedostanou nikdy na studium. Poslušní museli být občané i ve chvíli, kdy přišli s akutními problémy do nemocnice. Tam museli nejprve čekat, dokud je někdo ke vstupu nevyzval, protože hlavním a nejpřísnějším zákazem bylo: neklepat na dveře ordinace a vyčkat, až sestra sama nevyjde.

Dobrý den! byla provokace

Zvyšovala se míra ponížení a na úrovni běžné lidské komunikace se odstraňovala přirozená slušnost – souzena jako znak „buržoazních manýru“. Lidé se přestali zdravit nejtypičtějším pozdravem „Dobrý den!“, protože ten byl v jistém kontextu považován za provokaci. Místo toho bylo povinné „Čest práci!“, familiárně pouze „Čest!“.

Raději soudružko

V první třídě základní školy bylo možné se setkat s učitelkou, trochu naivní – ze staré školy, která děti ještě učila slušně pozdravit. Nesměle jim vysvětlila, že oslovení „paní“ není dost dobré a odteď že jí mají raději říkat soudružko učitelko.

Povolenky spolku na všechny aktivity

Kdokoli chtěl něco dělat – mít včely na zahradě, chodit na ryby, musel být členem nějaké organizace. Protože i v té nejméně politické aktivitě bylo například nutné povinně navštěvovat přednášky o zkušenostech sovětských včelařů nebo úspěších sportovních rybářů, pokud občas někdo chtěl mít povolenku a moct jít na ryby.

A co tvoje dcera, chce studovat?

Stát netlačil na všechny členy rodiny, ale obvykle se o to pokoušel skrze jednoho člena. Stačilo jen nadhodit: „A co ta tvoje dcera, jaké s ní máš plány, chce studovat? “ A bylo jasné, že je to konec všech úvah o udržení nějakého charakteru, protože rodič dovede překonat téměř vše, s výjimkou pocitu, že uškodil vlastnímu dítěti, nebo mu dostatečně nepomohl.

Učitel jako nejvyšší vychovatel univerzality

Škola si osvojovala velmi vysoké pravomoci. Učitelé zasahovali do výchovy dítěte, aby ho přesvědčili o tom, jaká politická orientace a náboženství jsou špatné, zastaralé a nebezpečné. Učitel po žácích požadoval všechno totožné – shodné typy bot, oděvů na tělovýchovu, stejné obaly na přezůvky, shodné typy psacích potřeb, stejné odpovědi.

Šeď, kam se podíváš

Šeď se neobjevovala jen ve škole a u vybavení dětí: Panelákové byty se podobaly jako vejce vejci v základním členění na kuchyni, obývák a ložnici. Ke standardu se později přičlenil i vlastní záchod a koupelna. Každou panelákovou koupelnu pak zdobil zelený, šedý nebo modrý umakart. Umakartový design představoval revoluční řešení rychlé, levné a z hlediska montáže efektivní výstavby koupelen v hromadné pásové výrobě bytů.

Největší autorita = co bude k večeři

Největší autoritu často neměl učitel, ale uklízečky nebo vrátné, které žáky terorizovaly. Kromě nich oplývali „respektem“ i prodavači, kteří prostřednictvím vlastních sympatií a uvážení rozhodovali o tom, co bude celá rodina jíst. V obchodech je dáván jako příklad občasný dovoz banánů s frontami, což představuje národní svátek, podpultový prodej nebo hádání se ve frontách.

Strach jako podhoubí pro agresivní klima

Tohle všechno jistě bylo živnou půdou celodenních stresů a konfliktů. Vytvořilo se podrážděné a agresivní klima s velkou pohotovostí k zlobným reakcím a strachu zároveň. A tak se skrze obchod, kde věčně nic není, školu, kde je dítě terorizováno a napadáno, zdravotnímu středisku, kam má člověk strach jít, stavěla propojená síť problémů a stresů každodennosti.

Veřejný majetek jako symbol odporu

Odpor a pomsta přicházela u mnoha lidí obdobně. Prvním objektem, na který se lidé soustředili, byl veřejný majetek. Bylo samozřejmé, že některé věci jako sklenice a toaletní papír se „nosí z práce“. Začalo to zpočátku nenápadně. Jeden šroubek, který nikde v obchodech nelze sehnat, leží kdesi v dílně v metrákové zásobě. A někdo vám jich pár přinese. Jste mu vděční. Později mu vy donesete zase něco od vás z práce…, osvětluje realitu života za komunismu dle výpovědí pamětníků autorka Adéla Jelínková.

Pamatujete na to také?

Autor: Samo Buk, Zdroj: Adéla Jelínková: Být komunistou. Náhledová fotografie: Pixabay.com/Ri_Ya