„Život v období komunistické totality byl naplněn mechanismy moci a podřízenosti. Ty začínaly pracovat už u narození. Jakmile se narodilo dítě, matka musela plnit spoustu nařízení a příkazů nemocnice, jinak nedostala dítě ke kojení.“
Ve své bakalářské práci se autorka Adéla Jelínková snažila pomocí rozhovorů poukázat na příběhy lidí, mnohdy neviditelných, prožívajících převážnou část svých životů pod komunistickou totalitou – ani se statusem viníků, ani obětí. Práce vzešla ze studia Fakulty sociálních studií, Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně roku 2014. Pro náš článek vybíráme tu část její práce, která popisuje každodenní realitu života v komunismu, jež přinášela do života většiny občanů ČSSR každodenní stres a strach.
Vydírání na studiích i v nemocnici
Nebudeme-li loajálními občany, kteří nepopuzují režim, naše děti se nedostanou nikdy na studium. Poslušní museli být občané i ve chvíli, kdy přišli s akutními problémy do nemocnice. Tam museli nejprve čekat, dokud je někdo ke vstupu nevyzval, protože hlavním a nejpřísnějším zákazem bylo: neklepat na dveře ordinace a vyčkat, až sestra sama nevyjde.
Dobrý den! byla provokace
Zvyšovala se míra ponížení a na úrovni běžné lidské komunikace se odstraňovala přirozená slušnost – souzena jako znak „buržoazních manýru“. Lidé se přestali zdravit nejtypičtějším pozdravem „Dobrý den!“, protože ten byl v jistém kontextu považován za provokaci. Místo toho bylo povinné „Čest práci!“, familiárně pouze „Čest!“.
Raději soudružko
V první třídě základní školy bylo možné se setkat s učitelkou, trochu naivní – ze staré školy, která děti ještě učila slušně pozdravit. Nesměle jim vysvětlila, že oslovení „paní“ není dost dobré a odteď že jí mají raději říkat soudružko učitelko.
Povolenky spolku na všechny aktivity
Kdokoli chtěl něco dělat – mít včely na zahradě, chodit na ryby, musel být členem nějaké organizace. Protože i v té nejméně politické aktivitě bylo například nutné povinně navštěvovat přednášky o zkušenostech sovětských včelařů nebo úspěších sportovních rybářů, pokud občas někdo chtěl mít povolenku a moct jít na ryby.
Učitel jako nejvyšší vychovatel univerzality
Škola si osvojovala velmi vysoké pravomoci. Učitelé zasahovali do výchovy dítěte, aby ho přesvědčili o tom, jaká politická orientace a náboženství jsou špatné, zastaralé a nebezpečné. Učitel po žácích požadoval všechno totožné – shodné typy bot, oděvů na tělovýchovu, stejné obaly na přezůvky, shodné typy psacích potřeb, stejné odpovědi.
Šeď, kam se podíváš
Šeď se neobjevovala jen ve škole a u vybavení dětí: Panelákové byty se podobaly jako vejce vejci v základním členění na kuchyni, obývák a ložnici. Ke standardu se později přičlenil i vlastní záchod a koupelna. Každou panelákovou koupelnu pak zdobil zelený, šedý nebo modrý umakart. Umakartový design představoval revoluční řešení rychlé, levné a z hlediska montáže efektivní výstavby koupelen v hromadné pásové výrobě bytů.
Autor: Stanislav Makovický, Zdroj: Adéla Jelínková: Být komunistou, Titulní obrázek: Pixabay.com/jdblack