Od carů, kteří vzbuzovali respekt spíše díky svému původu než díky svému charakteru, až po krvelačné bolševiky, kteří využívali komunistické ideály k osobnímu prospěchu, Rusko nezná málo vůdců, kteří zanechali zemi v horším stavu, než v jakém ji našli. Následující seznam se blíže věnuje některým z nich.

Ivan Hrozný: První car (1530-1584)

Stejně jako všichni carové na tomto seznamu byl Ivan zvolen vládcem Ruska v mladém věku radou politiků, kteří se mylně domnívali, že ho budou moci ovládat. Ačkoli se ukázalo, že “Hrozný” byl přesný titul, za Ivanova života neměla tato slova stejnou negativní konotaci. Místo toho “hrozný” znamenalo “hrozivý” nebo “budící respekt”.

Ivanův hněv se neomezoval jen na bitevní pole, a dokonce ani na oblast politiky. Podle oblíbeného příběhu oslepil architekta, který navrhl katedrálu svatého Basila, aby už nikdy nevytvořil něco tak krásného. Zabil také svého nenarozeného vnuka tím, že matku bil tak dlouho, dokud nepotratila, a pak zabil svého syna, když si na to stěžoval.

Anna Ivanovna: (1693-1740)

Anna Ivanovna byla sice uctívána za modernizaci (a evropeizaci) Ruska, ale její extrémní žárlivost a mstivá povaha zanechaly nad jejím odkazem temný mrak. Tyto dvě vlastnosti částečně pramenily z jejího nepříliš šťastného milostného života, který se zvrtl, když její nemocný manžel – kurlandský vévoda – zemřel, když cestovali domů z vlastní svatby.

Anna se považovala za zkušeného “dohazovače”, a tak se zajímala o sňatky mezi členy svého dvora a rozhořčovala se, když ji nezapojili do svého sexuálního života. Když se jeden z jejích knížat, Michail Golicyn, vrátil z Itálie a zamiloval se do katolické Italky, Anna ho zbavila bohatství a titulů a udělala z něj svého nového blázna.

Ve sledu událostí, s nimiž se obvykle setkáváme jen ve fantasy románech, našla Ivanovna Golicynovi novou nevěstu a uspořádala extravagantní svatbu, která se měla konat v paláci v životní velikosti, vyrobeném výhradně z ledu, který byl vytažen ze zamrzlých břehů řeky Něvy. Po slavnostním průvodu, který vedl asijský slon, byl pár připoután k ledovému loži.

Byli by umrzli, kdyby se Golicynově ženě nepodařilo vyměnit perlový náhrdelník, který dostala od carevny, za jeden z kožešinových plášťů gardy. Navzdory všem předpokladům ti dva noc přežili a – podle řady historiků – se rozhodli zůstat spolu. Ivanovna však zemřela na podzim příštího roku, když předcházející léto strávila pozorováním, jak její ledový palác taje na slunci.

Trofim Lysenko (1898-1976)

Z dálky vypadá Lysenkův život jako přímočarý příběh úspěchu. Narodil se jako chudý, nevzdělaný ukrajinský rolník, který se naučil číst až ve 13 letech, a zemřel jako ředitel Ústavu genetiky Akademie věd v Novosibirsku, kde měl za úkol posílit zemědělskou politiku Sovětského svazu o nejnovější poznatky biologického výzkumu.

Tento příběh staví na hlavu skutečnost, že Lysenko se na tuto prestižní a nesmírně důležitou pozici nedostal díky svým schopnostem nebo znalostem. Místo toho byl náhodně vybrán státem ve snaze prosadit “průměrné muže” do vedoucích pozic, které jsou v kapitalistických zemích vyhrazeny pouze pro vzdělanou elitu.

Netřeba dodávat, že tato politika se nakonec katastrofálně vymstila. Nejenže Lysenko nevěděl nic o biologii, ale vědecké koncepty, kterým rozuměl, byly formovány spíše politickou ideologií než nestranným výzkumem – včetně přesvědčení, že rostliny, stejně jako sovětští lidé, mohou růst větší a vyšší, pokud jsou vystaveny správným podnětům.

Lavrentij Berija: Stalinův Himmler (1899-1953)

Lavrentij Berija, kterého údajně Josef Stalin jednou představil Hitlerovi jako “našeho Himmlera”, byl šéfem Lidového komisariátu vnitra, známého také jako NKVD. Během druhé světové války strach z Berijových tajných agentů bránil zemi na pokraji zkázy vzdát se nacistickým okupantům.

Za to Berija zaplatil cenu, kterou by byl ochoten zaplatit jen málokdo. Na frontě byli vojáci, kteří jen vzdáleně zpochybňovali Stalinova vojenská rozhodnutí, posíláni do gulagů. V tomto řetězci vězeňských zařízení, který se nacházel na ledových okrajích Sibiře a byl vybudován pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina, strávili na nucených pracích pět až deset let.

Berijova opatření důsledně překračovala své politické opodstatnění, a to i podle měřítek rudého teroru. Když nacisté v roce 1939 napadli Polsko, vstoupili do něj i Sověti, kteří s nimi týden předtím podepsali pakt o neútočení. Na Berijův rozkaz NKVD zavraždila až 22 000 příslušníků polské armády a buržoazie.

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: Bigthing.com, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Unknown – foto popis, Lavrentij Berija se Stalinem a dcerou