Internetový portál pro cizince dlouhodobě žijící v České republice Expats.cz kdysi otiskl se svolením autora Terje B. Englunda jeho pojednání o komunismu v Československu. To aby se cizí státní příslušníci žijící u nás dozvěděli – a hlavně částečně pochopili – přístup Čechů k totalitní minulosti.

Spisovatel Englund popisuje, že „pokud jde o širokou spolupráci s komunistickou stranou, je však postoj mnohem složitější. Občas může člověk zvenčí nabýt dojmu, že většina těch Čechů, kteří mají z této doby nějakou osobní zkušenost, se chová, jako by 41 let trvající tyranie byla spíše bezvýznamnou událostí, která se odehrála někdy kolem bitvy na Bílé hoře.“

„Pak máte menší, ale dost hlučnou skupinu lidí, kteří si živě pamatují komunisty – nebo bolševiky či komanče („ideologičtí rudokožci“), jak se jim pejorativně říká –, ale ze všech těch hrůz obviňují výhradně „Moskvu,“ pokračuje norský novinář.

„A konečně je tu malá spousta statečných jedinců, kteří si v 50. a 60. letech odseděli roky ve vězení a táborech nucených prací za to, že se postavili proti režimu, a nyní oprávněně požadují potrestání svých rudých trýznitelů. Tvrzení bývalých politických vězňů se zatím nesetkalo se zvláštním úspěchem.“

„Není těžké pochopit kolektivní amnézii širokých mas. Někdy na začátku devadesátých let to řekl tehdejší premiér (a později i prezident) Václav Klaus, obratný populista, který má úžasnou schopnost formulovat věci vždy přesně tak, jak je Pepa Novák – prostý Čech – rád slyší: ´Je nemožné jet vpřed velkou rychlostí, když se musíte neustále dívat do (zpětného) zrcátka.´ To je nepochybně velmi užitečná rada. Zvláště, poněkud cynický pozorovatel by mohl dodat, pokud věci, které vidíte v zrcátku, jsou ohromně nehezké,“ přibližuje Englund dobu desetiletého vládnutí našeho druhého českého prezidenta.

Podle Englunda „sami Češi často říkají, že se komunisté dostali k moci státním převratem, což znamená, že se tak stalo proti vůli většiny lidí. To není tak úplně pravda. Ve volbách v roce 1946 získali komunisté 38 procent hlasů, což bylo více než kterákoli jiná strana. Společná parlamentní pravidla tedy stanovila, že jejich předseda Klement Gottwald se stal premiérem ve „vládě Národní fronty“, koalici šesti stran.

Pravda, kromě toho, že byl „Kléma“ alkoholik se syfilidou, byl až do morku kostí antidemokrat, který dostával rozkazy přímo od Stalina. Komunisté však v únoru 1948 mohli vládu zcela ovládnout jen proto, že 12 nekomunistických členů vlády rezignovalo na protest proti úkladům ministra vnitra v domnění, že prezident Edvard Beneš jejich demisi nepřijme.

Dobře, udělal. Beneš mlčky přiznal, že se Československo stalo součástí moskevské sféry moci, a dospěl k závěru, že demokratické síly nemají z dlouhodobého hlediska příliš šancí. Možná měl pravdu, ale „únorový převrat“ přesto zavání taktickým omylem, kterého se dopustily nekomunistické strany. Jak to později s vulgární přesností komentoval sám Gottwald: „Oni se před námi předklonili, takže jsme je prostě museli nakopat do zadku!“ A je to smutné, ale miliony Čechů byly více než dychtivé pomoci připravit cestu ke katastrofě,“ shrnuje začátek či vlastně pokračování temného období pro československý lid norský novinář.

Terje B. Englund je norský novinář, spisovatel a překladatel. Vystudoval Univerzitu v Oslu a Ústav slavistiky Univerzity Karlovy. Od roku 1993 působí v Praze a pro skandinávská média pokrývá střední a východní Evropu. 

Autor: Samo Buk, Zdroj: expats.cz. Náhledová fotografie: Wikimedia Commons/Fortepan/Bauer Sándor – FOTO:Fortepan — ID 127706: Adományozó/Donor: Bauer Sándor, CC BY-SA 3.0