Historické prameny uvádějí, že zacházení s pasažéry podle příslušnosti k sociální vrstvě, které se uplatňovalo na palubě luxusního plavidla během plavby i v době jeho potápění, zůstalo v platnosti i při zacházení s nebožtíky, převzal informace z Deadbell.com a dalších médií internetový magazín Topky.sk.

Loď márnicí

V roce 1912 vyplula loď Cable Ship Mackay-Bennett z Nového Skotska s cílem vyzvednout mrtvá těla po potopení Titaniku. Plavidlo, které bylo do té doby využíváno ke kladení kabelů, se po katastrofě změnilo na obrovskou márnici. Na jeho palubu naložili sto rakví, veškerou balzamovací tekutinu, která byla dostupná ve městě Halifax a sto tun ledu k uchování těl při přepravě. Nic z toho však nestačilo. Posádka totiž objevila mnohem více těl, než očekávala. Většina z nich se udržela na hladině ledové vody díky záchranným vestám. Po návratu lodi, která dovezla 190 mrtvol, kapitán Lardner novinářům řekl, že nebyli schopni přepravit všechny na pevninu a že mnozí byli pohřbeni na moři. „Většina z nich byli členové posádky. My jsme se o ně nedokázali postarat,“ uvedl tehdy pro deník Washington Times.

Palubní lístek rozhodl

Lardner vysvětlil, že balzamovací tekutina, kterou měli k dispozici, stačila k péči o sedmdesát těl. „Nepředpokládali jsme, že jich najdeme tak mnoho. Hrobař řekl, že nevydrží na palubě více než tři dny a protože jsme očekávali, že se budeme plavit více než dva týdny, museli jsme je pohřbít. Proběhl i obřad.“ Těla byla identifikována na základě osobních věcí, které měly u sebe. O tom, koho dovezli na pevninu, aby byl řádně pohřben a koho hodili přes palubu, se nerozhodovalo náhodně. „Rozhodnutí o tom, kdo bude pohřben na moři, se přijímala do značné míry podle vnímané ekonomické třídy obětí. U těch, kteří měli lístky třetí třídy, bylo mnohem pravděpodobnější, že se vrátí zpět do vody,“napsala socioložka Jess Bierová z Univerzity v Rotterdamu ve své studii.

Finance až na prvním místě

Oběti, které podle oblečení a vzhledu působily dojmem pasažérů první třídy, byly nabalzamovány a uloženy do rakví. Cestující z druhé třídy byli nabalzamováni a zabaleni do plátna. Pasažéři ze třetí třídy byli pouze uloženi do plátna a pohřbeni v moři. „Jelikož záchranáři rozdělovali těla podle vnímané ekonomické třídy, rozhodovali o tom, která jsou dostatečně cenná na to, aby se zachovala, a která se budou moci pod vodou rychle rozložit,“vysvětlila Bierová. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí byly finanční prostředky. Na základě v té době relativně nového životního pojištění se předpokládalo, že to budou právě bohatší cestující, kteří budou mít uzavřenou pojistku nebo dědictví. Podle kapitána bylo správné dovézt na pevninu právě těla prominentních pasažérů, aby nebyly žádné pochybnosti o jejich úmrtí a zbytečně nevznikaly nejasnosti a soudní spory týkající se pojištění a dědictví. „Od zamykání některých pasažérů v podpalubí, až po lepší šance na přežití pro ty z první třídy se vycházelo z toho, že třídy jsou přirozenou součástí společnosti,“ uvedla expertka. 

Posádka i první třída měly jasný osud

Kapitán a jeho posádka hledali fyzické znaky, aby bylo možné identifikovat nejen tělo, ale také příslušnost k sociální vrstvě. Lidé z vyšší třídy měli například často oblečení, na kterém byly vyšity jejich iniciály, nebo s sebou nosili vizitky se svou identitou či názvem společnosti, kterou vlastnily. Z těl objevených při „plavbách smrti“, jak je v té době nazýval tisk, měla posádka o 36 procent vyšší pravděpodobnost, že bude pohřbena v moři než ostatní cestující, a pasažéři třetí třídy o 46 procent vyšší pravděpodobnost, že se k nim připojí. Cestující ve druhé třídě měli o 69 procent vyšší pravděpodobnost, že je přivezou na břeh. Mezi všemi nalezenými mrtvými tak skončilo pohřbeno v moři pouze jedno z vyšší třídy.

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: topky.sk, Washinton Times, Titulní obrázek: Last call bell aneb Poslední zvonění (objednávka) z baru Longfellow v Severním Irsku v podobě zvonu z Titanicu roku 1912. Fotka od K. Mitch Hodge z Unsplash