SSSR byl za Stalinovy éry místem čistek a krvelačné tajné policie. Existovaly desítky táborů, které věznily a nutily své vězně k práci. V sibiřských gulazích byli lidé nuceni pracovat v krutých mrazech bez teplého oblečení 16 i více hodin denně.
Gulagy nejčastěji sloužily jako politická vězení, kam byli umisťováni filozofové, básníci a spisovatelé, kteří nebyli zvyklí na fyzickou práci, a proto často během krátké doby zemřeli pod náporem extrémní fyzické aktivity a minimálních přídělů jídla a oblečení. Na rozdíl od vyhlazovacích koncentračních táborů byli lidé v gulazích několikanásobně více vystaveni extrémnímu chladu, sadistickému chování, odpírání lékařské péče, hladu a práci bez odpovídajícího nářadí.
Gulagy byly sice věznice, v nichž byli umístěni i zločinci, například násilníci, vrazi a pašeráci, ale naprostou většinu osob v nich tvořili političtí vězni, intelektuálové, kteří se postavili proti represivnímu režimu vlády za Stalina a Hitlera a veřejně jej kritizovali ve svých projevech nebo literatuře.
V gulagu v Kazachstánu proběhla v roce 1954 tzv. kengirská revoluce, kdy se vězni vzbouřili a zaútočili na dozorce, kteří byli z gulagu vyhoštěni. Nakonec byli poraženi. Někteří vězni spáchali sebevraždu, aby nemuseli čelit kruté a vleklé pomstě dozorců z gulagu.
Výstavba kanálu
Počet obětí tohoto projektu není znám, ale historici odhadují ztráty na životech při stavbě kanálu na přibližně 25 000 až 100 000 lidí. Ještě tragičtější je skutečnost, že tento kanál byl z velké části zbytečný. Pracovali na něm sice uvěznění inženýři, ale jejich práce byla příliš mělká na to, aby kanálem mohly proplouvat větší lodě.
Uvěznění talenti
Leon Theremin, slavný vynálezce hudebního nástroje theremin (mnozí z vás ho možná znají z amerického televizního seriálu Teorie velkého třesku), byl zatčen a uvězněn v gulagu. Poté, co byl nucen pracovat v dolech, zjistili, že jeho talent by se dal využít lépe. Proto byl využit při vývoji odposlouchávacího zařízení pro tajnou policii. Po propuštění z Gulagu spolupracoval až do roku 1966 také s KGB.
Známý ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který se po napadení Sovětského svazu Německem stal poručíkem a velel jednotkám protiletecké obrany. V roce 1945 byl zatčen za kritiku Stalina, která byla považována za protistátní činnost. Byl umístěn do gulagu, kde strávil dva roky. Tuto zkušenost popsal ve svém populárním díle Jeden den Ivana Denisoviče.
Alexander Dolgun, narozený v USA, byl v Sovětském svazu zajat i se svou rodinou, protože ho podezírali, že je součástí spiknutí. Byl brutálně mučen hladem a bitím, více než rok vystaven nedostatku spánku. Tvrdil, že byl brutálně bit každý den kromě neděle.
Dolgunova matka byla mučena tak extrémním způsobem, že zešílela. Dolgun se psychicky udržoval zpíváním písní a přehráváním starých filmů ve svých představách.
Úspěšný útěk, ale nešťastný život
Šťastných pokusů o útěk nebylo mnoho. Přesto se to podařilo jednomu Maďarovi, Johnu Birgesovi. Narodil se v roce 1922 a poté, co ho Rusové zajali jako válečného zajatce, se stal vězněm v sibiřském gulagu. Podařilo se mu sestrojit vlastní bombu, kterou vyhodil do povětří a vybudoval si cestu ven. Později emigroval do Spojených států a vybudoval nesmírně úspěšnou firmu na úpravu krajiny. Birges měl však vážné problémy s hazardními hrami, za které v jistém nevadském kasinu utratil statisíce dolarů. V zoufalství se rozhodl tyto peníze získat zpět a vymyslel plán. Sestrojil bombu, kterou umístil v kasinu tak, že předstíral, že do objektu doručí kopírku. Bomba obsahovala 450 kilogramů dynamitu. Jeho strategií bylo požadovat výkupné za to, že bombu neodpálí. Jeho plán byl nakonec zmařen, ale při odstraňování bomby policií došlo k chybnému kroku a bomba explodovala. Místo hotelu zůstal jen kráter. Birges strávil zbytek života ve vazbě.
Autor: Stanislav Makovický, zdroj: Britannica, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Trinitrix, CC BY-SA 4.0 – Fotografický snímek vězňů gulagu v roztrhaných zimních kabátech, kteří čekají na železniční vagón k transportu do tábora gulagu