Šavarš Karapetjan se narodil 19. května 1953 v malém arménském horském městečku Vanadzor jako nejstarší ze tří bratrů. Po třinácti letech se rodina přestěhovala do Jerevanu, kde se začala rozvíjet jeho kariéra.

Přesto začal se sportovní gymnastikou, ale trenéři mu ji rychle znechutili. Řekli mu, že je na tento sport příliš vysoký. Ve 13 letech přešel na plavání a ukázalo se, že je to pro něj to pravé. Během čtyř let se propracoval na vrcholovou úroveň a slibně reprezentoval.

Jeho plaveckou kariéru však zhatila vnitřní politika ve federaci a on se rozhodl věnovat neolympijskému sportu – ploutvovému plavání. Šéf plavecké federace ho požádal, aby se už v bazénu neobjevoval: “Byl jsem označen za beznadějného,” vzpomínal Karapetjan pro ruská média.

Zklamaný se vracel domů autobusem, když na zastávce narazil na trenéra Lipa Almaskajana. Ten nedávno přišel o práci ve stejné nešťastné federaci. Toto setkání se jim oběma stalo osudným.

První velký průlom přišel na mistrovství Evropy 1972 v Moskvě, kde Karapetjan získal dvě zlaté medaile. Do svých 23 let se stal 17násobným mistrem světa, 13násobným mistrem Evropy a 10násobným světovým rekordmanem.

Bylo mu pouhých 23 let, byl na vrcholu a lámal rekordy. Jeden trénink mu však obrátil život naruby. Toho zářijového dne, stejně jako v jiných dnech, běhal Karapetjan se svým mladším bratrem Kamem a trenérem kolem jerevanské přehrady. Tehdy uviděli, jak trolejbus číslo 15 v plné rychlosti sjel ze silnice a zmizel v nádrži. Devadesát dva cestujících a řidič se náhle ocitli deset metrů pod vodou v železném hrobě.

Karapetjan neváhal a okamžitě zareagoval. Svému bratrovi zakázal potápět se k vraku: “Byl mladý a bylo to velmi nebezpečné. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo. Na dně byla velmi špatná viditelnost. Dveře na vozíku zůstaly zavřené. Uvnitř se kolem vzduchové bubliny tísnili lidé.” Všichni se nacházeli v bezvědomí.

“Byl jsem plavec světové třídy, žádný amatér. Nebyl čas myslet na sebe. Myslel jsem jen na ty, kteří byli pod vodou. Nejtěžší bylo prorazit zadní okno vozíku. Samozřejmě, že mě sklo pořezalo, ale na to jsem nemyslel. Pochopil jsem, že času je málo,” řekl Komsomolské pravdě.

Po rozbití okna začal Karapetjan zachraňovat jednoho člověka za druhým. Podle očitých svědků a více zdrojů se k trolejbusu vrhl až třicetkrát, víc nebylo možné. Upadl do bezvědomí a musel být hospitalizován. Celkový počet cestujících, které se mu podařilo z trolejbusu zachránit, byl 46, 20 jich přežilo.

I po tolika letech ho však stále trápí, že jich mohl zachránit více: “Ke konci jsem byl z nedostatku kyslíku a nulové viditelnosti tak dezorientovaný, že jsem vytáhl sedačku na hladinu. Pak se mi o tom dokonce zdálo. Mohl jsem zachránit ještě jeden život!”

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: Komsomolska Pravda, Sposrt.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com/Pexels