Imrich Matyáš přežil čtyři režimy. Imran Matyáš, první syn Imrana Matyáše, prožil monarchii, první republiku, fašismus i komunismus. V každém z nich byli homosexuálové vypuštěni na svobodu. Čelili policejní šikaně, tělesným trestům, vězení.

Zapomenutý příběh bratislavského intelektuála začal ožívat, když byly náhodně objeveny jeho deníky a korespondence.

“Tento příběh jsem objevil náhodou, upozornili mě na něj. Na Slovensku jméno Imricha Matyáše nikomu nic neříkalo. Náhodou nebo osudem se v témže roce našly zápisníky, ručně i na stroji psané, které patřily Matyášovi. Deníky, úvahy a články zaznamenávají dosud nepoznaná místa slovenských dějin a popisují, jak tato skupina lidí usilovala o důstojnější životní podmínky,” říká historička Jana Jablonická-Zezulová.

Zatím se podařilo najít pouze čtyři deníky. Zjistilo se, že jich bylo celkem osm. “Po nějaké době se mi ozval člověk, který mi dal další dva a řekl, že i ty ostatní u někoho jsou.” A jak se to stalo?

Imrich Matyáš na sklonku života rozdělil deníky mezi své přátele. Pravděpodobně doufal, že se alespoň některé z nich takto zachovají. Hromádka začala zapadat na své místo. “Deníky nepsal jako čistě soukromou záležitost, ale jako svědectví o své době. Předpokládal, že si je jednou někdo přečte,” říká historik.

V zápisnících našli také důkazy o lehkomyslném “zacházení”, které se snažili podstoupit Matyášovi přátelé, o nekonečných výsleších, vydírání, věznění.

Imrich Matyáš žil na rozhraní epoch. Narodil se v roce 1896 ještě v Rakousku-Uhersku. Za první světové války narukoval do armády a málem by zemřel, kdyby mu život nezachránil rumunský důstojník.

Nová Československá republika navzdory získaným občanským právům pokračovala v “tradici” pronásledování lidí na základě jejich sexuální orientace. Zákony monarchie byly uzákoněny a homosexualita byla trestným činem, který se trestal těžkým žalářem, tělesnými tresty nebo veřejně prospěšnými pracemi.

Mnohé z jeho argumentů jsou nadčasové. Jako když například řekl: “Demokracie je vláda většiny, ale ochránce všech menšin, tedy i ochránce sexuální menšiny!”.

Ve svých denících psal dobovou mluvou námitky proti předsudkům, například při případném zrušení trestního zákoníku: “Jak se říká i dnes, prý je homosexualita velmi rozšířená, a co kdyby (zákon) neexistoval! No, to jsou naprosté nepravdy a bludy, které nemají vůbec žádný vědecký základ, neboť: homosexualita je od přírody… Není to žádná chytlavá nemoc!… Homosexualita je tedy: láska, která je také ušlechtilá, jako takzvaná normální láska…”

Při návštěvě Prahy například neodolala a přespala v hotelu, kde před válkou spal při svých návštěvách staletého města Imrich Matyáš.

“Byl to všestranný aktivista. Pomáhal konkrétním lidem, psal rady pro obhajobu, dokonce napsal ‘manuál’, jak se má člověk chovat v případě výslechů…”.

Matyáš byl v kontaktu se zahraničím a s osobnostmi evropského významu, a to nejen v gay hnutí. Dopisoval si například s nositelem Nobelovy ceny za literaturu Thomasem Mannem, autorem slavného románu Buddenbrookovi – intervenoval u nich, aby se “ve svých přednáškách zmiňovali o lásce mezi osobami stejného pohlaví, což skutečně ochotně učinili”.

Není divu, že si svérázného aktivisty všimly orgány komunistické totality. “Policejní pronásledování za osvětovou činnost trvalo a trvá již mnoho let,” zapsal si do deníku.

Zažil brutální projevy moci, byl podroben dlouhým výslechům na policii a jejím mravnostním oddělení, obviněn, že “kazí mládež svými přednáškami”.

Snažili se ho nabádat k porušování zákona, a tak mu například posílali domů “volavky”, mladé muže, které však Matyáš přelstil. To ho uráželo. Hrozilo mu vyhoštění z Bratislavy, výslechy mu podlomily zdraví a po operaci žaludku se z veselého mladíka postupně stal utrápený a smutný stařec.

Podle historika byl Matyáš odvážný. “Byl na svou dobu moderní, takže se musel často cítit osamělý a nepochopený, ale nevzdával se. Koneckonců byl v roce 1961 svědkem – a vlastně i strůjcem – zrušení kriminalizace homosexuality.”

V čem je jeho příběh poučný dnes? “Narazil jsem na něj právě v době zuřivé kampaně proti homosexuálům, která vyvrcholila neplatným referendem. Začít ‘komunikovat’ s Matthiasem v té době bylo velmi posilující.

Protože bez ohledu na to, jak pesimistická je realita a stejnopohlavním párům stále chybí zákon, který by jim umožnil důstojnější život, se od dob Matthiase hodně změnilo, lidé jsou otevřenější a mnozí se nebojí o homosexualitě přiznat. On sám k tomu celý život vyzýval a platí to i dnes. Protože podle něj jen život prožitý v pravdě je šťastný život.”

Pěstovaná nebo schválená sodomie (homosexualita) je těžký hřích. Je to tíživý hřích. Takové tvrzení uvádí i Aliance pro neděli. Jedná se o rétoriku ze středověku. Tehdy byli homosexuálové mučeni a upalováni jako “sodomité” – člověk byl hříšný za něco, s čím se narodil.

Jak fašisté, tak komunisté využívali skutečnou nebo domnělou homosexualitu k vydírání, a to jak policie, tak stále ještě policie. Uvěznění předcházely společenské důsledky: mohli vás zveřejnit v tisku, vyhodit ze zaměstnání, hrozil vám život v chudobě a na hraně zákona – stačilo anonymní udání na policii.

Homosexualitu se také pokoušeli “léčit”. Před válkou to byli lékaři ve Vídni a v Praze, u nichž “nemocní” ze Slovenska utráceli peníze, samozřejmě bez omezení.

Za komunismu se pokoušeli “léčit” na státní úrovni: počátkem padesátých let dělali pokusy s muži v sexuologickém ústavu v Praze.

Homosexuálům podávali látku zvanou emetin, po které zvraceli – ukazovali jim obrázky nahých mužů. Pak jim ukázali obrázky nahých žen a píchli jim látku, která proces zvracení zastavila. Nefungovalo to, léčba způsobila psychické a fyzické problémy a nakonec ji označili za lékařský pokus na lidech.

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: pluska.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com/geralt