21. září 2023 by se David Phillip Vetter dožil 52 let. Dožil se však pouze 12 let. Jeho život byl jedním z těch výjimečných – co se týče jeho případu i způsobu života. Scénář jeho života se však po jeho smrti již nikdy neopakoval.

Pro mnohé je chlapcův osud milníkem pro vědu, jiní jej označují za “krutý lékařský experiment” (život v plastové bublině vyvolal mnoho etických otázek). Faktem však zůstává, že dnes děti, které se narodí se stejným onemocněním jako David, nestráví celý život jako on v plastové bublině nebo příležitostně ve skafandru navrženém a vytvořeném samotnou NASA.

Prvním dítětem v Americe narozených a v Texasu žijících Vettersových byla dcera. Katherine se narodila zdravá a správně se vyvíjela. Později se narodil první syn. David Joseph však měl syndrom SCID – těžkou kombinovanou imunodeficienci, což je stav, kdy imunitní systém nefunguje správně. Laicky řečeno – jako by se narodil bez imunity. Jde o dědičné onemocnění, kdy jsou děti, většinou chlapci, abnormálně náchylné ke všem nemocem a infekcím a vystavení i neškodným patogenům by pro ně mělo fatální následky.

SCID je vzácné onemocnění, které postihuje 1 z 58 tisíc novorozenců (podle Nadace pro imunodeficit). V současné době je jedinou život zachraňující léčbou pro děti s SCID transplantace kostní dřeně. Jinak se nedožily ani dvou let – a přesně to se stalo Davidu Josephovi – zemřel v pouhých 7 měsících.

Zanedlouho maminka Carol Ann znovu otěhotněla a opět to měl být chlapec. Lékaři a lékařky rodiče okamžitě varovali, že jako chlapec má jejich dítě padesátiprocentní šanci, že zdědí stejnou nemoc. Vetterovým byl nabídnut potrat, ale rozhodli se těhotenství neukončit.

David Phillip se narodil 21. září 1971 císařským řezem. Testy potvrdily, že trpí syndromem SCID, a proto byl ihned po narození umístěn do předem připravené polyvinylchloridové komory. Tím bylo pro chlapcův život vytvořeno sterilní, izolované prostředí, které ho chránilo před všemi život ohrožujícími mikroorganismy.

Plastová bublina měla být dočasným řešením. Pro chlapce se hledal vhodný dárce kostní dřeně a následovat měla transplantace. Brzy se však ukázalo, že jeho sestra jako vhodná není, takže se buď čekalo na vhodného dárce, nebo až bude k dispozici jiná forma léčby či vyléčení.

Zobraziť tento príspevok na Instagrame

Príspevok, ktorý zdieľa Immune Deficiency Foundation (@idfcommunity)

Ani jedna z těchto možností nebyla reálná. Lékaři a lékařky se proto rozhodli, že chlapce prozatím nechají žít v improvizovaném plastovém prostoru – bublině.

David strávil celé své dětství v malém sterilním prostředí. Po narození byl pokřtěn sterilizovanou svěcenou vodou. Voda, jídlo, vzduch, pleny, oblečení, hračky – vše muselo být před vstupem do bubliny sterilizováno. Chlapce se dotýkali pouze speciálními sterilizovanými rukavicemi. Chlapec si v bublině hrál, v bublině se učil, dokonce mu do bubliny přivezli televizi. Učitelé – a psycholog – stáli vždy za plastovou stěnou, takže mu předávali vědomosti, povídali si s ním.

Rodiče ho nemohli ani obejmout, dotknout se ho nebo ho políbit.

David strávil většinu života v texaské dětské nemocnici v Houstonu, ale když mu byly tři roky, byla v domě jeho rodičů postavena další bublina a bublina pro převoz, aby mohl trávit čas i se svou rodinou, rodiči, kamarády a sestrou, se kterou se prý klasicky hádal. Ta prý dokonce spala vedle něj – jen za plastovou stěnou.

David strávil celé dětství v malém, sterilním prostředí. Po narození byl pokřtěn sterilizovanou svěcenou vodou. Voda, jídlo, vzduch, pleny, oblečení, hračky – vše muselo být sterilizováno, než se dostalo do bubliny. Chlapce se dotýkali pouze ve speciálních sterilizovaných rukavicích. Chlapec si v bublině hrál, v bublině se učil, dokonce mu do bubliny přivezli televizi. Učitelé – a psycholog – stáli vždy za plastovou stěnou, takže mu předávali vědomosti, povídali si s ním.

Rodiče ho nemohli ani obejmout, dotknout se ho nebo ho políbit.

David strávil většinu života v texaské dětské nemocnici v Houstonu, ale když mu byly tři roky, byla v domě jeho rodičů postavena další bublina a bublina pro převoz, aby mohl trávit čas i se svou rodinou, rodiči, kamarády a sestrou, se kterou se prý klasicky hádal. Ta prý dokonce spala vedle něj – jen za plastovou stěnou.

Pokud jde o Davida a jeho rodinu, podle IDF bylo jeho příjmení deset let po jeho smrti chráněno před zveřejněním kvůli soukromí rodiny. Údajně miloval lasagne, špagety a čokoládový dort. A ještě něco měl velmi rád – Hvězdné války.

Příběh Davida Vettera nemá šťastný konec. Když bylo chlapci 12 let, rozhodli se lékaři přece jen zkusit transplantaci kostní dřeně od jeho sestry. Jeho rodiče i sám David s tím souhlasili. Transplantace byla úspěšná, ale netrvalo dlouho a Davidův stav se začal zhoršovat. Bylo to po novém roce, kdy se u něj objevily horečky, průjem a bylo mu velmi špatně. A bylo to poprvé, co byl David nemocný. Když začal chrlit krev, lékaři se rozhodli, že ho vyjmou z bubliny a začnou bojovat o jeho život.

Byl nakažen mononukleózou, ale ta nebyla příčinou Davidovy smrti. Chlapec onemocněl rakovinou lymfatického systému. Proč? Ukázalo se, že Katherinova kostní dřeň obsahovala virus Epstein-Barrové, který rakovinu způsobil – což vědci v té době netušili -, ale protože vyrůstal ve sterilním prostředí, mohli potvrdit dlouholetou hypotézu, že virus Epstein-Barrové způsobuje rakovinu.

Chlapcův stav se postupně zhoršoval. Věděl to. Chlapec z plastové bubliny zemřel v roce 1984 ve věku 12 let.

Autor: Stanislav Makovický, zdroj: IDF, Najmama, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Public Domain