Zatímco muži riskovali své životy na frontě, mnoho mladých žen našlo během první světové války práci v továrnách na hodinky. Nešlo o ledajaké hodinky, ale o nový vynález: Hodinky se svítícím ciferníkem, který zářil díky silnému radioaktivnímu kovu – radiu.

Do historie se však zapsala společnost United States Radium Corporation (USRC) se sídlem v New Jersey.

Dne 10. dubna 1917 vstoupila do továrny osmnáctiletá dívka jménem Grace Freyerová. Bylo to přesně čtyři dny poté, co Spojené státy vstoupily do první světové války. Grace, stejně jako mnoho jejích vrstevníků, chtěla udělat vše, co bylo v jejích silách, aby pomohla své zemi během probíhající války.

V domnění, že pracuje v bezpečném prostředí, vyrobila tisíce svítících hodinek, které také putovaly na frontu. Stejně jako desítky dalších žen pomalovala ciferníky hodinek barvou obsahující rádio.

Zuby se jim uvolňovaly z dásní a samy vypadávaly. Teprve pozdější studie odhalily, že kosti žen byly tak nasáklé radioaktivitou, že když byly vyfotografovány na fotografický film, objevily se na nich svítící skvrny – známky radiace.

Postupně se kosti dělnic z továrny začaly v jejich tělech rozpadat. Mnoho z nich v důsledku ozáření zemřelo a ti, kteří přežili, zůstali oslabení a do konce života je trápila nevratná poškození. Zatímco její kolegové umírali upoutáni na lůžko v bolestech, Grace Freyerová se rozhodla, že to tak nenechá, a zahájila právní bitvu proti svému bývalému zaměstnavateli. Boj pokračoval i po její smrti způsobené ozařováním.

Společnost USRC odmítla přiznat vinu a začala dělat vše pro to, aby očistila své jméno a distancovala se od děsivých následků svých výrobních postupů. Ztráty na životech však byly tak obrovské, že před nimi už nikdo nemohl skrývat oči.

Když byly v roce 1917 v Americe otevřeny továrny na výrobu svítivých hodinek, dívky, které byly na nová pracovní místa přijaty, byly šťastné, píše Ati. Plat byl skvělý – na tehdejší dobu zhruba trojnásobek průměrné mzdy pracujících žen, a ani samotná práce v továrně nebyla nijak náročná.

Pravda a lži

“První věc, na kterou jsme se zeptali, byla: ‘Bolí vás to?'” Mae Cubberleyová, která Grace tuto techniku učila, později vzpomínala. “Přirozeně si nechcete dát do úst nic, co by vám ublížilo. Pan Savoy [manažer] řekl, že to není nebezpečné, že se nemusíme bát.”

Ale to nebyla pravda. Od chvíle, kdy byl žhavý prvek objeven, bylo známo, že škodí; sama Marie Curieová utrpěla při manipulaci s ním radiační popáleniny. Lidé umírali na otravu radiem ještě předtím, než první malířka ciferníků vzala do ruky štětec. Proto muži v radiových společnostech nosili v laboratořích olověné zástěry a s radiem manipulovali kleštěmi se slonovinovou špičkou. Malířům ciferníků však taková ochrana nebyla poskytnuta, dokonce ani nebyli varováni, že by mohla být nutná.

Bylo to proto, že v té době se věřilo, že malé množství radia – s jakým dívky pracovaly – je zdraví prospěšné: Lidé pili vodu s radiem jako tonikum a mohli si koupit kosmetiku, máslo, mléko a zubní pastu s příměsí tohoto zázračného prvku. Noviny psaly, že jeho používání “nám přidá roky života!”.

12.září 1922 se podivná infekce, která Mollie Maggiu trápila necelý rok, rozšířila do tkání jejího krku. Nemoc si pomalu prokousávala cestu krční žilou. V pět hodin odpoledne toho dne jí ústa zaplavila krev, protože krvácela tak rychle, že to její ošetřovatelka nedokázala zastavit. Zemřela ve věku 24 let. Lékaři byli zmateni příčinou smrti, v jejím úmrtním listu bylo chybně uvedeno, že zemřela na syfilis, což proti ní později použila její bývalá firma.

Toto přesvědčení však vycházelo z výzkumu prováděného stejnými firmami, které na radiu postavily svůj výnosný průmysl. Ignorovaly všechna nebezpečná znamení; když se jich manažeři zeptali, řekli dívkám, že jim tato látka nasadí do tváří růže.

Ženy si často hrotily štětce mezi rty, aby je udržely ostré, a tím vdechovaly a spolknuly drobné částečky radia. Postupem času začaly mít vážné zdravotní problémy, jako byly zubní problémy, bolesti kostí a vnitřní krvácení. Přestože některé začaly protestovat proti podmínkám a varovat před nebezpečím radia, USRC se bránila a tvrdila, že radium je bezpečné.

Nakonec se však ukázalo, že radium je extrémně toxické, a v roce 1928 byl zveřejněn příběh Radium Girls v novinách, což vedlo k veřejnému rozhořčení. Ženy začaly podávat žaloby proti USRC a dalším společnostem, které používaly radium. Mnoho z nich zemřelo na následky otravy radem.

Po ututlání zprávy bylo pro ženy největším problémem prokázat souvislost mezi jejich záhadnými nemocemi a radiem, které přijímaly stokrát denně. Ačkoli samy diskutovaly o tom, že na vině musí být jejich práce, bojovaly proti rozšířenému přesvědčení, že radium je bezpečné. Vlastně teprve když zemřel první mužský zaměstnanec radiové firmy, odborníci se konečně chopili obvinění. V roce 1925 vymyslel geniální lékař Harrison Martland testy, které jednou provždy prokázaly, že radium ženy otrávilo.

Martland také vysvětlil, co se dělo v jejich tělech. Již v roce 1901 bylo zřejmé, že radium může člověku při vnější aplikaci dramaticky ublížit; Pierre Curie jednou poznamenal, že by nechtěl být v místnosti s kilogramem čistého radia, protože se domníval, že mu spálí veškerou kůži na těle, zničí zrak a “pravděpodobně ho zabije”. Martland zjistil, že při vnitřním použití radia, byť v nepatrném množství, jsou škody mnohonásobně větší.

Toto požité radium se následně usadilo v těle žen a nyní vyzařovalo neustálé ničivé záření, které “včelí plástve” v jejich kostech. Doslova do nich zaživa provrtávalo díry. Napadalo ženy po celém těle: Grace Fryerové “rozdrtilo páteř” a musela nosit ocelovou ortézu na záda; jiné dívce sežralo čelist na “pouhý pahýl”. Ženám se také zkrátily a samovolně zlomily nohy.

Nakonec se v roce 1927 jejich případu ujal mladý chytrý právník Raymond Berry a Grace (spolu se čtyřmi kolegy) se ocitla v centru mezinárodně proslulého soudního dramatu. To už se ale čas krátil: Ženám zbývaly pouhé čtyři měsíce života a zdálo se, že společnost hodlá soudní řízení protahovat. V důsledku toho byly Grace a její přátelé nuceni uzavřít mimosoudní dohodu – ale zviditelnili otravu radiem, přesně jak Grace plánovala.

Případ dívek s radiem z New Jersey se dostal na první stránky novin a vyvolal šok v celé Americe. V Ottawě ve státě Illinois si malířka ciferníků Catherine Wolfeová s hrůzou přečetla reportáž. “V našem závodě se konaly schůze, které hraničily s nepokoji,” vzpomínala. “Chlad strachu byl tak deprimující, že jsme sotva mohli pracovat.”

Illinoiská firma Radium Dial si však vzala příklad z knihy USRC a odmítla odpovědnost. Přestože lékařské testy firmy prokázaly, že illinoiské ženy vykazovaly jasné příznaky otravy radiem, firma o výsledcích lhala. Dokonce si dala celostránkový inzerát do místních novin: “Kdybychom kdykoli měli důvod se domnívat, že jakékoli podmínky práce ohrožují zdraví našich zaměstnanců, okamžitě bychom provoz pozastavili.” Její kroky k ututlání skandálu šly tak daleko, že zasahovala do pitev dívek, když zaměstnankyně v Illinois začaly umírat: V rámci bezcitného utajování úředníci společnosti skutečně ukradli jejich kosti poseté radiem.

Pokud ženy nezabily stejné problémy s čelistí, které postihly Mollie Maggiovou, trpěly nakonec sarkomy – obrovskými rakovinnými nádory kostí, které mohly vyrůst kdekoli na jejich těle. Jedna z malířek číselníků, Irene La Porteová, zemřela na obrovský nádor v pánvi, který byl údajně “větší než dva fotbalové míče”.

V roce 1938 se Catherine Wolfeové (po svatbě Donohueové) objevil nádor velikosti grapefruitu, který se jí vyklenul na kyčli. Stejně jako před ní Mollie Maggia přišla o zuby a musela si z úst vybírat kusy čelistní kosti; neustále si na čelisti držela vzorovaný kapesník, aby vstřebávala neustále prosakující hnis. Viděla také, jak před ní umírají její přátelé, a to ji spíše zocelovalo.

Když Catherine začala bojovat za spravedlnost, byla polovina třicátých let: Amerika se nacházela ve velké hospodářské krizi. Catherine a její přátelé byli svou komunitou zavrženi za to, že žalovali jednu z mála firem, které zůstaly naživu. Ačkoli byla v roce 1938, kdy se její případ dostal k soudu, blízko smrti, Catherine ignorovala rady lékařů a místo toho vypovídala na smrtelné posteli. Díky tomu a s pomocí svého právníka Leonarda Grossmana (který pracoval pro bono) nakonec dosáhla spravedlnosti nejen pro sebe, ale pro dělníky na celém světě.

Případ radiaček byl jedním z prvních, kdy byl zaměstnavatel uznán odpovědným za zdraví svých zaměstnanců. Vedl k přijetí život zachraňujících předpisů a nakonec i k založení Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, který dnes ve Spojených státech působí na celostátní úrovni a chrání pracovníky. Před zřízením OSHA umíralo na pracovištích ročně 14 000 lidí, dnes je to jen něco málo přes 4 500 lidí. Ženy také zanechaly vědě odkaz, který byl označen za “neocenitelný”.

Jejich jména se však v učebnicích dějepisu často nedočtete, neboť dnes jsou jednotlivé radistky z velké části zapomenuty. Na základě vlastních slov žen z jejich deníků, dopisů a soudních svědectví se má nová kniha The Radium Girls (Radium Girls) pokouší o nápravu – protože právě díky jejich síle, utrpení a obětavosti byla vybojována práva dělníků. Z jejich odvahy těžíme všichni.

Autor: Samo Buk, zdroj: Medium, Buzzfeed, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Public Domain